Vietnam - poslední fáze solotravelerky u konce

Uběhly už zase tři týdny od napsání mého posledního článku, kdy jsem ještě byla v Dalatu. Od té doby jsem opět potkala hromadu skvělých lidí a navštívila pár pěkných míst. Jak už víte, mám na Vietnam 3 měsíce, takže úplně nepospíchám nebo tak. Původně jsem z Danangu chtěla jet do Nha Trangu. To jsem si ale rozmyslela po tom, co jsem potkávala další a další cestovatele, kteří mě od návštěvy odrazovali. Důvod byl jednoduchý. Ruská enkláva. Takže ještě větší hardcore než Mui Ne. A to už bych prostě nedala...

Mluvila jsem s holčinou, u které jsem v Dalatu dobrovolničila a ta mi řekla o městě Quy Nhon. Z Dalatu jel přímý autobus a tak jsem si řekla, proč ne. Autobus vyrážel v 7 hodin ráno z hlavního autobusového nádraží v Dalatu, stál 220.000 VND (220 Kč) a jel 8 hodin. V tom jsou samozřejmě započítané záchodové, tankovací i jedna obědová pauza. Jízda byla epická. Nádherné vyhlídky všude kolem v horách.

Kolem třetí hodiny jsme dorazili do Quy Nhonu. Váhala jsem, jestli si s tou mou obří krosnou (abych to upřesnila, tak moje krosna je Osprey Farview 55l, takže teoreticky není tak obří, ale pokaždý, když s ní mám jít někam dál, tak mi tak připadá) vzít Graba nebo jít 3 km na hostel pěšky. Nakonec jsem to hecla a šla pěšky. Totálně splavená jsem došla  do hostelu a naštěstí okamžitě dostala postel. Takže další směr byl směr sprcha a pak hurá prozkoumat novou lokalitu. Quy Nhon je zaručeně zatím nejklidnější a nejmíň turistické město, kde jsem zatím byla. Pár turistů tam sice je, ale ne, že byste jich potkávali na ulici desítky. Spíš sem tam někoho. To se ale za pár let změní, jelikož na pobřeží už rostou 4 velice vysoké budovy nových hotelů. Když jsem šla druhý den dopoledne na snad 8 km dlouhou pláž, byla jsem v šoku. Nikde nikdo. Byla jsem tam fakt sama. Po chvíli přišel asi 200m ode mě nějakej týpek. Ale jinak kam mé oko  dohlédlo, prázdno. Nezměnilo se to ani trochu za ty tři hodiny, co jsem tam střídavě ležela a cachtala se :) Quy Nhon je sice velký, ale mně sedl. 

Kromě toho jsem bydlela v úžasném hostelu jménem Kim house. Ani tak nešlo o vybavení nebo cokoli, ale o to, že Kim (majitelka) je úžasná ženská se srdcem na pravém místě a součástí hostelu je i kavárna, kde obsluhují různě postižené děti (možná i dospělí, já ten věk u Asiatů moc nepoznám). Těchto kaváren má po městě ještě pár a její maminka vede i centrum pro takovéto lidi. Pokaždé, když jsem si dávala v kavárně snídani, chtělo se mi brečet a zároveň jsem byla šťastná. Je úžasné, že s takovými lidmi Kim pracuje a dává jim příležitost. Zároveň jsem si neustále uvědomovala to, jaké štěstí mám já, že jsem zdravá.

Thap Doi

Asi třetí den jsem se na facebookové seznamce Vietnam domluvila s Tomem (ČR), že půjčí motorku a pojedem trochu objevovat. Vyzvedl mě tedy v 9 na hostelu a jelo se. Nejprve na kopec za městem, kam jsme se rozhodli vyšplhat. To byl zas nápad. Motorku jsme nechali u jakési kavárny u jezera a pak šli do jakéhosi ghetta, kde podle satelitní mapy vypadalo, že by mohly vést nějaké cesty nahoru na kopec. Pokaždé, když jsme někoho potkali, bloudíc uličkami, ukázali jsme nahoru a on nám ukázal směr. A už jsme se drali cestičkou z ghetta do kopce. Doslova jsme se prodírali keři. Chtělo to mačetu. To, co vypadalo na mapách jako cestičky vypadalo v reálu asi tak, že jsme se vždy rozhlédli, kde je keřů méně a šli. Nakonec jsme se dostali na jakousi cestu. Bylo to plné prachu (suché hlíny chcete-li) a kamení a šplhali jsme nahoru. Vedro bylo k padnutí a pot z nás doslova kapal. Konečně jsme byli nahoře, vydechli, pokochali se výhledy, seznámili se s obřími poletujícími mravenci, kterých tu byla všude snad miliarda a pak šli na protější vrchol, kde byl takový ten nápis jak v Hollywoodu. Akorát kromě názvu Hollywood tam bylo Quy Nhon City samozřejmě :) 

Na mapě Tom totiž objevil, že by mohla být cestička od nápisu až dolů. Když jsme se blížili k protějšímu kopci, kde byl taky strážní domek, všimli jsme si, že si pan domácí zrovna dává spršku. To by nebyl až takový problém, kdyby ovšem nebyl zcela nahý. Taktně jsme se schovali za keř a Tom vždycky jen vyběhl zkontrolovat situaci. Trvalo mu to neskutečně dlouho. Tom prohlásil, že to, že bude dnes pozorovat nahý zadky, ho vážně nenapadlo. Sprcha skončila a my se začali pomalu přibližovat. Když jsme byli u domku, pán jen vykoukl a řekl "Hello." My ukazovali doprava  dolů a ptali se, jestli můžeme jít tamtudy dolů. Těžko říct, jestli nám rozuměl. Ale kýval s úsměvem od ucha k uchu a tak jsme šli. Těžko říct, jestli si nemyslel, že si chceme jen udělat fotku toho nápisu... Jestli tak či onak už se nedozvíme, jelikož cestička pod nápisem vážně vedla a my šli až dolů Bylo to sice strmé, ale rychlé a šlo se dokonce líp než nahoru. 

Dole už jsme jen dali nějaký street food a jelo se dál. O kousek dál jsme měli jen krátkou zastávku na Thap Doi, což jsou dvě čamské věže. Zaplatili jsme vstup, pokochali se a opět nasedali na motorku.  Dále jsme zamířili na poloostrov Phuong Mai Peninsula naproti Quy Nhonu. Nachází se tam totiž malá vesnice Nhon Hai na konci silnice, kde je jeden hostel přímo na pláži. Tom se tam chtěl jet podívat, že by se tam kdyžtak přemístil. Strávili jsme tady cca dvě hoďky a oba jsme se zamilovali a rozhodli se sem zítra ráno přemístit. Slunce už pomalu zapadalo a my jeli zpátky do Quy Nhonu. Tam mezitím přijela Kačí. Další holčina ze seznamky na fb. Sešli jsme se všichni tři, šli na véču a domluvili se, že se do hostelu na konec světa přemístíme ráno všichni tři. 

Druhý den dopoledne jsme dali malý nákup v supermarketu a v 11:25 už jsme čekali na zastávce na příjezd autobusu. Tomu to trochu trvalo. Ale nezoufali jsme, Mezitím jsme si zahráli na místní atrakci. Děti se s námi fotili a nabídli nám různé druhy ovoce ze svých plastových pytlíčků. Vše jsme samozřejmě ochutnali a vše bylo hnusné. Resp. bylo by to asi dobré, kdyby to bylo zralé. Ale darovanému koni na zuby nekoukej, že? Pak už autobus konečně přijel. Zaplatili jsme 15.000 VND  (15 Kč) za osobu. Výjimečně se nás v lokálním buse nesnažili ojebat a jelo se. Cesta trvala něco málo přes půl hoďky a my už vystupovali ve vesničce. K hostelu to pak už bylo kousíček. Hostel nemůžete nenajít. Je jediný tady a jmenuje se Nhon Hai Beach Hostel. 

Vesnice je sice malá a celkem odřízlá, ale najdete tu super místa, kde se najíst. I v hostelu nabízí jídlo. Sice je zde vše o něco dražší než ve městě, ale s tím se dá počítat, když je to trochu odřízlé. 

Autobusy Quy Nhon do Nhon Hai (únor 2019):

7:00

9:10

11:25

11:35 (všední dny)

13:50

15:30

17:30

17:45 (všední dny)

Autobusy Nhon Hai do Quy Nhon (únor 2019):

5:30

5:45 (všední dny)

8:00

10:30

13:00

13:15 (všední dny)

14:40

16:40 

Nakonec jsem tu strávila 3 noci a byl to fajn chill. Z Quy Nhonu mě čekal přesun do Hoi An. Jela jsem dodávkou 5 hodin a stálo mě to 140.000 VND (140 Kč).

Autobusy Quy Nhon to Hoi An (únor 2019):
6:00
7:00
10.00
15:30
Všechny tyhle autobusy jsou s normálními sedadly. Zkrátka klasické dodávky. Cena 140.000 VND a délka cesty 5 hodin. Plus Vás vyzvednou přímo v ubytování a dovezou na autobusové nádraží.

6:30 - sleeping bus - tedy s lůžkovou úpravou. Vše je stejné jako u dodávky, jen cena je 180.000 VND.

Po 5 hodinách jsem dorazila do Hoi An. Z nádraží jsem to měla cca kilometr, takže jsem šla samozřejmě pěšky. Dvě noci jsem strávila v Backhome hotel. Což opravdu vypadalo víc jako hotel než hostel. Dokonce snídaně v ceně formou bufetu mi velice vyhovovala. Jelikož nemohu jíst slané věci k snídani, tak s tím tady válčím celou dobu. A tady jsem si mohla dát musli nebo pečivo s marmeládou, ovoce. Zkrátka cokoli z bufetu. Za mě tedy naprostá spokojenost. Absolvovala jsem tu i cooking class s nejmilejší recepční jakou jsem ve Vietnamu zažila a bylo to super.


Hoi An je městečko patřící do UNESCO a je to údajně nejstarší zachovalý přístav v jihovýchodní Asii. Atmosféra zde je opravdu úžasná a krásné barevné lampiony všude, plus loďky na řece rovněž plné lampiónů Vás vtáhnou mimo realitu. Problém je ale množství turistů, jaké tu je. Večer je to opravdu hardcore. Doslova se jimi prodíráte a to, alespoň mně, celý zážitek dost kazí. Nejlepší je si Hoi An prohlédnout brzy ráno, ideálně mezi 6. a 8. hodinou, kdy jsou kolem jen místní a úplné minimum turistů, má to taky své kouzlo. I když s těmi lampiony večer, ach...

Další věc v Hoi An jsou krejčovství. Když procházíte ulicemi, jsou zde desítky, ne-li stovky krejčovství s nádhernými šaty a obleky. Dva dny jsem kolem toho neustále chodila a držela se na uzdě. Říkala jsem si "nebuď blázen, čekají tě ještě dva měsíce cestování a přece nebudeš tahat v krosně večerní šaty." Dva dny mi to šlo, ale poslední večer v Hoi An jsem se neudržela a rozhodla se jít se podívat do nějakých krejčovství a třeba si nějaké jednodušší večerní šaty nechat ušít. Byla jsem ve dvou krejčovstvích (očividně těch lepších) a pokaždé to probíhalo stejně. Usadili mě na gauč, dali mi do ruky  tablet s asi milionem fotek různých druhů šatů a vyber si. Tohle ale není nic pro mě. Já si prostě podle fotky nic nevyberu. Nevím, jestli by mi takový střih slušel, nemůžu si na to sáhnout a tak dále. A tak jsem to po těchto dvou návštěvách vzdala a šla zpět na hostel. Po cestě jsem se jen tak random dívala do obchůdků, které jsem míjela a v tom mě zaujaly jedny šaty. Přesně něco takového, co jsem si představovala. Jednoduché, přesto krásné. Neudržela jsem se, vešla do obchodu a šla se na šaty podívat zblízka. Obchod se jmenoval VY VY II (Adresa: 655 Hai Bà Trưng, Phường Minh An, Hội An, Quảng Nam). S paní jsme si začaly povídat o tom, co bych chtěla na šatech změnit atd. Zeptala jsem se na cenu, jelikož v předchozích krejčovstvích mi bylo řečeno, že cena za dlouhé šaty si pohybuje mezi 100 - 200 USD, což mi připadalo dost přemrštěné a říkala jsem si, že to si můžu šaty nechat ušít v ČR a ne je tahat dva měsíce v krosně po Asii. Paní mi řekla 55 dolarů. No konečně rozumná cena. Nakonec jsem cenu sundala na 50 dolarů a už jsme se bavily o barvách a druhu látky. Vybrala jsem si petrolejovou a paní mi vzala všechny míry a řekla, ať si přijdu zítra večer. Řekla jsem ji, že se chystám na Cham island zítra brzy ráno minimálně na 3 dny, možná víc, takže nemusí pospíchat. Zaplatila jsem a vesele šla na hostel.

Brzy ráno mě čekala cesta na Cham island. Doufala jsem, že se tam dostanu, jelikož jsem chtěla jet local ferry a každý mi říkal, že jede z jiného místa. Držela jsem se tedy informací z hostelu na ostrově, který jsem měla booklý. Ferry totiž odjíždí ze Starého města a pak z přístavu. A málokdo o té zastávce ve Starém městě ví. Souřadnice: 15.873744, 108.321884. Zkrátka, když procházíte kolem Hoi An Silk Marina Resort&Spa (máte ho po levé straně), tak hned za ním se dáte doleva a na konci cestičky už uvidíte Vaše ferry. Odsud odjíždí každý den mezi 7:00 - 7:30. Z přístavu na konci města pak mezi 8:00 a 8:30. Cena jízdenky ze Starého města je 150.000 VND (150 Kč) a z přístavu 100.000 VND (100 Kč), takže záleží, kam to máte blíž. Já bydlela ve Starém městě, takže za mě ideál. Zároveň v přístavu všichni (tzn. turisté) zaplatíte tzv. entrance fee 70.000 VND (70 Kč) za vstup na ostrov. Pak už se vyráží na moře a čeká Vás 1,5 - 2 hodiny dlouhá cesta (záleží na stavu moře).

Já jsem na lodi objevila francouzský pár, s kterými jsme se dali do řeči a nakonec jsem s nimi (plus pak dalším německým párem) po dva večery na ostrově hrála karetní hru Dutch, kterou jsem do té doby neznala. Ostrov byl super, ale dost jiný než co jsem očekávala. Bylo mi jasné, že sem během dne budou najíždět speedboaty s turisty, jelikož nabídky na Snoorkeling tour na Cham Island můžete vidět po celém Hoi Anu úplně všude. Ostrov ale oplývá doslova desítkami rozestavěných budov. Pravděpodobně budoucích resortů, hotelů a restaurací. Díky tomu se na některé pěkné pláže vůbec nedostanete nebo Vás prosí, jestli se můžete z téhle části přesunou na jinou nebo jsou tam cedule, že nesmíte do vody no a když už se vše zdá ideální, musíte za pobyt na pláži alespoň zaplatit. Cham island se tedy jistojistě mění úplně stejně jako spoustu míst ve Vietnamu a nebude trvat dlouho a Vietnam už bude jeden velký resort.

Pozorování opic z terasy při snídani

Po 3 nocích strávených na Cham island jsem se na dvě noci vrátila opět do Hoi An, kde jsem si vyzvedla šaty a jen tak se potloukala městem, nechala si ještě v jiném krejčovství ušít zcela obyčejnou dlouhou sukni z úžasného materiálu a vydala se do města Danang. V 10 jsem vyrazila z hostelu pěšky na autobusové nádraží a předpokládala jsem, že do Danangu pojede něco neustále, takže jsem nic nebookovala. Přece jenom je to 30 km odsud. Nějak se tam dostanu. Předpokládala jsem správně. Okamžitě jsem viděla local bus s nápisem Da Nang - Hoi An a nastoupila. Ani ne za 5 minut už jsme vyráželi. Schválně jsem se mrkla na ceny na stěně autobusu, aby mě zase nesedřeli z kůže a připravila si do ruky 18.000 VND (18 Kč), což byla maximální cena, co tam byla z Hoi An až na autobusové nádraží v Danangu. Paní asistentka si vzala 18.000 a začala kroutit hlavou a ukazovat na mou krosnu (ne, že bych to nečekala). Tak jsem se zeptala, kolik teda chce. Řekla mi, že 30.000 VND. Ok, 30 Kč za 30 km přežiju, ale vážně mě vytáčí tenhle dvojí metr. Vystoupila jsem v Danangu předtím, než autobus odbočil do centra a zavolala si Grab, který mě za 21 Kč odvezl 4 km do hostelu.

Dragon Bridge

Můj hostel se jmenoval Loca hostel a byl téměř na konci Danangu. Tudíž ne uprostřed všeho dění, ale naopak v klidné části, kousíček od pláže, což mi vyhovovalo. Hned ten den jsem se rozhodla, že v Danangu zůstanu cca týden. Hostel se mi líbil, část města i město samotné taky. Nechápu to, protože je to velké. Ale má to nějaké zvláštní kouzlo, které mi asi učarovalo. Krom toho jsem taky chtěla konečně věnovat čas psaní a dopsat zase alespoň nějakou část článků. Za dva dny už mi totiž přiletí Vašek (partner) a to už psát jistě nebudu, jelikož náš program bude jistě nabitý.

Tento plán se mi samozřejmě nevydařil hned na začátku. První den jsem strávila na pláži. Další den jsem se u snídaně potkala s Jhulianou z Peru a společně jsme jely na Marble Mountains (mramorové hory). Nějací turisté tam sice byli, ale nebylo to tak strašné, jak jsem čekala na to, že je to turisticky oblíbená lokalita. Čekalo nás spoustu schodů a prolízání jeskyněmi (občas i dost úzkými otvory, ještě, že už jsem zhubla to, co jsem přes Vánoce přibrala...). Potom Jhuliana jela busem do Hoi An a já jela do města koupit lístky na vlak, skočila do supermarketu a rozhodla se jít do kina, když už tu jsem. Výhoda vietnamských kin totiž je, že hrají filmy buď v angličtině s vietnamskými titulky a nebo ve vietnamštině s anglickými. Šla jsem na film Alita: Battle angel v angličtině. Tři dny jsem tahle trávila s Jhulianou a ještě dalšími třemi Francouzi (bráchové a přítelkyně jednoho), pláž, jídlo, chill, masáž s holkama. Společně jsme šli i na Dragon Bridge Show. Ta se koná každou sobotu a neděli ve 21:00. Je tam hrozně moc lidí a celé to trvá asi 5 minut. Nejprve drak plive oheň, pak vodu a to je vše. Bylo to ok, ale znovu to vidět určitě nepotřebuji.

Děcka po 4 dnech odjely a já mám konečně čas trochu něco dělat. I když jsem se zase seznámila s Finkou, co se narodila v Rovaniemi, tak mi to tak trochu narušuje, ale ne zas tak moc. Jezdí po výletech, takže spolu chodíme hlavně jíst. Zítra ráno odjíždím z Danangu vlakem a už mě čeká jen jedna noc v Hue, pak let z Hue do Hanoje a konečně budu mít travel parťáka... Konec éry sólo cestovatelky...