Vietnam - výlety v okolí Dalatu

Elephant waterfalls

Momentálně jsem už třetí týden v Dalatu. Dostala jsem se tu k dobrovolnictví (trochu jako slepý k houslím), tak jsem zůstala o něco déle, než jsem plánovala. Obecně se mi ale Dalat líbí, takže mi to ani trochu nevadí. 

Prvních pár dní jsem tu sama jen tak brouzdala a objevovala město a jeho blízké okolí. Po čase mi ale víc než dost začala chybět společnost na výlety a tak jsem se rozhodla využít moderních technologií jako je couchsurfing a tinder. 

Couchsurfing je super věc. Až doteď jsem žila v domnění, že couchsurfing je dobrý jen na to, když chcete u někoho spát zdarma. Omyl. Na couchsurfingu můžete najít taky vychytávky jako jsou EVENTS, kdy prostě sami zorganizujete nějakou událost, na kterou byste chtěli sehnat lidi a nebo se k nějaké přidáte.Další vychytávkou jsou HANGOUTS, což je obdoba událostí, jen bez detailů. Je to vlastně jen taková krátká věta, kterou "nalákáte" někoho dalšího na podobnou věc. Můžete tam třeba jen napsat "Chci jít na pivo" a lidé ve Vašem okolí to vidí, a když chtějí jít na pivo, přidají se k Vám a napíšou Vám. Já takhle získala super bandu na trek, na který jsem chtěla vyrazit.

Výšlap na Lang Biang Peak (24 km taxíkem + 8 km pěšky)

Lang Biang

Cca 12 km za Dalatem se nachází tři velice fotogenické vrcholky. Nejvyšší z nich se jmenuje Lang Biang, měří 2167 m n.m. a je nejvyšší horou v této oblasti. Na tuhle horu jsem moc chtěla vylézt, ale vůbec se mi nechtělo jít samotné. Dokonce jsem zvažovala, že bych jela s nějakou z těch adventure agentur, ale cena 32 USD mě opravdu odradila a říkala jsem si, že si poradím. Vykoumala jsem veškeré potřebné informace a pak mě právě napadl couchsurfing a jeho hangouts. Napsala jsem větu I want to make a hike to Lang Biang (nebo něco takového). A světe div se, druhý den jsem měla vzkaz od Francouze jménem Jerome a zároveň si všimla jeho téměř totožné hangout s tou mou. Dohodli jsme se, že na horu polezeme spolu za dva dny a on, že udělá ještě událost, kdyby se k nám chtěl někdo přidat. Druhý den to nabralo na obrátkách a začali se k nám postupně přidávat lidi. Hned další byl pár, ti se mé "šéfce" zmínili, že by chtěli jít tenhle trek a ta je okamžitě nasměrovala na mě, že tam zrovna druhý den lezu. Super, už jsme byli 4. Původně jsme chtěli jet autobusem z centra Dalatu: Je to autobus číslo 5 a je na něm napsáno Lang Biang (vesnice, kam autobus jede). Ale jelikož jsme už byli 4, přemýšleli jsme o taxíku. Za chvíli už nás bylo 5, když se mi ozval Polák Kevin, pak 6, když se mi ozvala Němka Alice, posléze se přidal ještě Čech Michal, jelikož jsem to postla i na Cestovatelskou seznamku Vietnam a jako poslední také přes Couchsurfing Francouz Arnaud. Skvělý, bylo nás 8 a já si říkala, jak se asi narvem, do 7místného taxíku. Moje šéfka mě uklidnila, ať nemám strach, že nás taxikář vezme všechny a na těch 12 km se holt zmáčknem. 

Já na vrcholu Lang Biang

Domluvili jsme se, že vyrazíme pro jistotu už v 7 ráno, jelikož 3 ze skupiny ještě ten den odjížděli/odlétali z Dalatu dál. Taxík se objednal na 7:00 k nám do hotelu, kde jsme začínali dva Češi (já a Michal) a francouzský pár (Anh a Harrison) a o kus dál na hlavní ulici jsme určili bod, kde vyzvedneme ostatní. Čekali na nás, namačkali jsme se do auta a jelo se. Za cca 30 minut jsme byli na místě. Zaplatili jsme 200 Kč (krásných 25 Kč/os.) a mohli jsme vyrazit. 

Tady jsou dvě možné varianty cest. Jedna je hezčí a zadarmo a druhá ošklivá za peníze (kolik, netuším, ale myslím, že jsem někde četla, že je to 30 Kč). Přímo před Vámi je brána, za kterou se vybírá vstupné a stojí za ní spousta jeepů a taxíků. Jeepy odsud za peníze vozí turisty na vrchol. Vtip je v tom, že turisté platí za Lang Biang Peak, ale vlastně se na něj vůbec nedostanou. Ten, na který vede silnice a vyjíždí na něj jeepy se totiž chytře jmenuje Lang Biang East (tudíž až tak nelžou) a je téměř o 200 metrů nižší než ten pravý vrchol, na který jdete pěknou cestičkou uprostřed jungle za zpěvu ptáků. 

Nesmíte se tedy vydat branou přímo před Vámi, ale musíte jít blátivou cestou vpravo, kde je napsáno Lang Biang Village. Pak už je vše intuitivní a po cestě najdete několikrát šipky a cedulky s nápisem "to the mountain" nebo něco podobného. Pokud používáte MAPS.ME, můžete cestu krásně sledovat tam, jelikož je tam celá vyznačená až na vrchol. Trek je dlouhý cca 4 km (jeden směr) a stoupá se cca 600 výškových metrů. Cesta nahoru trvá cca 1,5 - 2 hodiny a cesta dolů cca 1 - 1,5 hodiny. Nahoře není žádný stín, takže zejména ve slunných dnech na to buďte připravení.


Souřadnice:
začátek treku: 12°1'9.478"N 108°25'28.382"E
vrchol Lang Biang: 12°2'50.440"N 108°26'26.730"E

Výlet k jezeru Tuyen Lam Lake/Datanla a Prenn vodopádům (5 km autobusem + 8 km lanovkou + 17 km pěšky)

Chtěla jsem vidět velké jezero Tuyen Lam. To nebylo zas tak hrozné, jelikož to je od mého hotelu jen asi 5 km (jeden směr), ale cca 3 km od něj jsou Datanla vodopády a cca 5 km od Datanla vodopádů jsou Prenn vodopády. A tak jsem si řekla, že využiju lanovku (jedna jízda 60 Kč/zpáteční 80 Kč) na Robin Hill a dojedu skoro k jezeru. Po cestě, kousek od jezera jsem ještě navštívila pagodu Truc Lam Zen. Ta byla sice krásná, ale lidí jak na Václaváku, takže jsem to jen tak rychle proběhla a zamířila k jezeru. Tam jsem se prošla a pak šla podél silnice (po chodníku - to tady není tak obvyklé) k vodopádům Datanla. Zaplatila jsem vstup 30 Kč a pak už záleží na Vás, jestli chcete šlapat hromadu schodů dolů a pak zase nahoru (to byl můj případ) nebo si to dolů i nahoru užijete na bobovce (1 jízda 100 Kč/zpáteční 150 Kč), plus tam je na část cesty ještě lanovka. Na konci je výtah, který by se měl taky platit (10 Kč), po mně ale nikdo nic nechtěl. 

Když jsem schody vyšlápla zase nahoru, vydala jsem se 5 km podél hlavní cesty z kopce na Prenn vodopády. Tady už chodník nebyl. Byla tu sotva 30 cm krajnice a autobusy tu jezdily jak šilený. Až jsem se chvílema divila, že mě nic nesejmulo. Sice jsem chtěla chodit, ale upřímně říkám, že příště bych si radši vzala lokální bus. Třeba č. 2 (oranžový) do Bao Loc. Za cestu bych zaplatila 7 Kč (jeden směr) a nemusela se bát o život. To je ale holt ta moje touha po chůzi. Byla jsem si jistá, že zpět už pěšky nejdu. Každopádně jsem přežila a byla u vstupu do areálu. Zaplatila jsem 40 Kč za vstup a šla dovnitř. Řeka, na které jste mohli jezdit na raftu, lanovka k vodopádu, jízda na slonech a pštrosech (to odsuzuju, ale přítomní Rusáci si to velice užívali), nahoře na kopci 3 pagody (kam jsem šla samozřejmě pěšky, ale můžete se tam nechat jeepem vyvézt - byla jsem jediná, kdo šel pěšky). Strávila jsem tam tak dvě hodinky a bylo načase jet zpět. Přece jenom už bylo asi půl 4 a lanovka zpět jezdila jen do 5. 

Součást komplexu pagody

Naivně jsem si myslela, že si zavolám Graba (Skvělá aplikace, kde si vyberete, jestli chcete jet na motorce nebo autem, zadáte počáteční a cílovou destinaci a objeví se Vám rovnou cena. Můžete platit jak kartou přímo v appce nebo cashem.) Plán to byl sice moc pěkný, ale když jsem zadala, odkud kam chci jet, neustále se mi objevovalo jen, že se omlouvají, ale že jsou všichni řidiči zaneprázdnění. Asi po půl hoďce zkoušení jsem pochopila, že takhle to nepůjde a hlava mi šrotovala na plné obrátky, co dál. Nechci jít ten 5 km kopec po silnici smrti zase pěšky. I kdybych šla, nestihnu lanovku a budu muset jít 10 km pěšky. Po 11 km v nohách, tom stoupání a klesání a tom vedru už to dnes nedám. Všiml si mě nějaký taxikář, že tam pořád tak chodím a koukám do mobilu a zeptal se mě, kam chci jet. Byli tam vlastně taxikáři dva. Jeden s autem, jeden bez. Takže vlastně ani nevím, jestli můj zachránce byl taxikář. Pomocí translátoru jsme vykomunikovali, že potřebuju pod lanovku a on mi řekl, že taxikář mě tam za 100 Kč vezme. Tak jsem řekla, že je to moc, že celá lanovka mě stála 80 Kč. A on, že je to 8 km, takže to míň nejde. Pořád jsem si ještě hrála na hrdinku a doufala, že se to vyřeší. Nakonec mi ten týpek říká: "No a nebo můžeš jet támhle z hlavní silnice autobusem za 20 Kč." Tak jsem řekla, že to už zní mnohem líp a ok. Vzal mě teda na kousek trávníku vedle hlavní silnice a říká: "No a tady si stopni bus." Tak jsem hned začla: "Počkej, počkej, jakej bus? Jak poznám, kterej bus mám stopovat? Dyť jich tu jezdí tisíc!" No, furt jsem do něj něco, s příchutí lehký paniky, hustila a on tam nakonec zůstal se mnou až do příjezdu busu. Čas vyplňoval tím, že do translatoru psal věty typu: "Máš přítele?"/ "Kolik ti je?"/ "Máš dítě?" apod. Ale na to už jsem si ve Vietnamu zvykla. To jsou standartní otázky tady. V dálce viděl zelený lokální bus a říká: "To je tvůj bus." Gestem rukou ukázal, že má zastavit, bus problikl dálková světla a ruka byla v rukávě. Já jsem poděkovala a nastoupila do autobusu. 

Prenn waterfall

Řidič se mě zeptal, jestli jedu do Dalatu. Tak jsem začala vysvětlovat, že potřebuju k lanovce (týpek, co mi pomáhal chytit bus mi sice tvrdil, že mě bus vezme pod lanovku, ale to byl holý nesmysl...nevěřila jsem, že by bus do Dalatu odbočoval z hlavní silnice...proč taky). Řidič samozřejmě anglicky neuměl nic, ale otočila se ke mně holčina, která jakš takš lámonou angličtinou mluvila. Pomocí mapy jsem jí vysvětlila, že potřebuju k lanovce a ona to vysvětlila řidiči. Taky ke mně šel asistent řidiče, který od lidí běžně vybírá peníze. Řidič ho ale poslal pryč. Jsem cizinka.Tak co myslíte, chtěl si nahrabat. Opět. Vytáhl svojí peněženku a vyndal z ní 50.000 dongů (50 Kč) jako, že to bude stát tohle. To jsem se zasmála. Jelikož na stěně busu jsou napsané sazby. 0 - 5 km = 7.000, 5 - 10 = 12.000 apod. Měla jsem tedy platit maximálně 12 Kč. Řidič zastavil u odbočky k lanovce, že si mám teda vystoupit a chtěl prachy. Furt mával tou 50kou. Já byla vděčná, že jsem se sem dostala tak rychle, dala mu dvacku a šla. Naštěstí neprotestoval, ale jeho mírné zklamání v obličeji bylo rozeznatelné. Tipuju, že když viděl moje černé nohy v sandálích, které si celou jízdu prohlížel, pochopil, že z nejbohatších nebudu. Bylo 16:22. Musela jsem doběhnout téměř 3 km k lanovce. Řítila jsem se jako vítr. Naštěstí většina cesty byla z kopce a jen asi závěrečných 500m do pořádného krpálu. Uff. Dala jsem to. Lanovka ještě jezdí a já sem doběhla snad za 15 minut. Výkon hodný maratonce! Bylo 16:49 a já už vystupovala z lanovky v Dalatu a štrádovala si to poslední 3 km zpět na hotel. 

Souřadnice:

Pagoda: 11°54'13.042"N 108°26'8.232"E

Datanla waterfalls: 11°54'11.578"N 108°26'59.454"E

Prenn waterfalls: 11°52'37.258"N 108°28'12.969"E

Hřbitovní hike na konci Dalatu (11 km pěšky)

Tohle byl můj první hike tady mimo civilizaci dá se říct. Doporučila mi ho holčina, u které dobrovolničím. Je v dochozí vzdálenosti a začíná na hřbitově. Tato informace zněla celkem děsivě, ale když jsem na hřbitov dorazila, zjistila jsem, že je to snad nejhezčí hřbitov, jaký jsem kdy viděla. Zajímavé místo. Prošla jsem skrz celým hřbitovem a za ním se silnice napojovala rovnou na trek. Cesta je hezky vidět jak v MAPS.ME, tak v Mapy.cz. Ocitla jsem se v borovém lese na kopcích za městem. Byl tu klid a krásný výhled. Po tom veškerém troubení ve městě to byl super relax. Druhá část cesty vedle nad stupňovitými políčky a skleníky a úplný závěr přes zemědělskou vesnici (tedy vypadalo to tak, ale jistě už to bylo předměstí Dalatu, jelikož to na něj přímo navazovalo). Pro představu přiložím mapky pro představu. 

Souřadnice:

Začátek treku na hřbitově:11°56'3.695"N 108°24'46.397"E

Výlet na Pongour vodopády (100 km autobusem, 12 km pěšky)

Pongour waterfall

Domluvili jsme se s Alice (Německo) a Kevinem (Polsko), že pojedeme na vzdálené vodopády Pongour. A jelikož jsme nechtěli, aby tam bylo moc turistů, jeli jsme prvním busem. Sraz byl v 5:20 na zastávce autobusu (do souřadnic dám tu, ze které jsme jeli, ale můžete jet z jakékoli zastávky na ulici Tran Phú a autobus přijíždí z ulice Ba Thang Hai, takže teoreticky i z té, ale nevím, kde přesně autobus začíná). Počkali jsme si na oranžový autobus č.2 z Dalatu do Bao Loc. Přijel v 5:35. Na lístečku jsem měla napsáno ve vietnamštině Pongour waterfalls. Když přišel asistent vybrat peníze, jen jsem mu ukázala lísteček. Jízdenka stála 24.000 dongů (24 Kč/os./1 směr). Pak už jsme jen hodinu a dvacet minut jeli k odbočce k vodopádům, od které už jsme museli pokračovat pěšky. Řidič zastavil, my vystoupili a šlo se. Lidé Vám budou po cestě nabízet odvoz na motorkách nebo zastavovat taxíky. Takže pokud neradi chodíte, klidně po této příležitosti skočte. Je to 6 km po silnici a po cestě je pár agresivních psů. Ale jen pouští hrůzu a chrání majetek. Takže když prostě jdete a nevšímáte si jich, nic se Vám nestane a oni Vás nechají v klidu projít. Já se psů bojím, jak čert kříže, takže jsem dobrým důkazem, že se to dá přežít. 

Po 6 km dorazíte k bráně, kde zaplatíte 20 Kč za vstup a můžete jít. Dolů k vodopádům jsou zde dvě cesty. Buď jdete pořád rovně a dojdete po betonové cestě až dolů k vodopádům nebo se dáte doleva a po 213 schodech k vodopádům sejdete také. My šli dolů po schodech, nahoru po cestě. Na to, že jsme tu byli ještě před devátou hodinu tu na náš vkus už bylo celkem dost lidí. Očividně se každý chce vyhnout davům. Nejprve jsme zkoušeli, jak zachytit nejlepší snímek bez turistů a aniž by svítilo Slunce proti. To bylo témeř nemožné. Nakonec jsem šla podél řeky kousek a objevila betonovou lávku, po které se krásně dalo přejít. Pak následovaly kameny a vlastně jste celou řeku přehopkali na druhou stranu, kde bylo 5 nějakých místních dětí, já a Alice. Byl tu stín a pohled na vodopády mnohem hezčí. Takže nakonec i nějaké hezčí fotky mám.

Socha Buddhy

Kolem vodopádů jsou samozřejmě nějaká občerstvení, kavárny a WC. Vše je tedy celkem předražené a za WC se platí. Ale to se dá očekávat na turistické atrakci. Dali jsme si tu brzký oběd, kávu, pochillovali v hamakách a pak se vydali na cestu zpět. Po 4 km chůze (2 km zbývaly na hlavní silnici) nám zastavil místní zelený autobus. Byl zde jen řidič a asistentka a vypadalo, že teprve jedou na začátek své obvyklé trasy. Vzali nás zcela zadarmo. To bylo moc hezké gesto a vážím si ho. Na hlavní silnici jsme tedy byli v cuku letu a čekali na autobus. Sotva za 5 minut dojela stříbrná dodávka s cedulí Dalat za oknem, jestli nechceme vzít za 30 Kč do Dalatu. Řekli jsme, že autobus je levnější, takže jedině za 20 Kč. Asistent se chvíli dohadoval. Nakonec jsme mu řekli 60.000 dongů za všechny tři a on, že teda jo. Nasedli jsme. Řidič jel jak šílenec. V autě samozřejmě nebyly pásy. Cesta, která autobusem trvala hodinu dvacet teď trvala půl hodiny. Problém nastal až v Dalatu, kdy jsme pomalu a jistě pochopili, že tahle dodávka nepojede do centra a nakonec nás vyhodili cca 4 km od centra. Takže jsme si cestu sice zkrátili o 2 km, ale teď o 4 prodloužili. Takže ve výsledku jsme nešli pěšky plánovaných 12 km, ale 14. 

I tak to ale byl fajn výlet. Sice teď v suché sezóně nebylo moc vody, ale s tím se dalo počítat.

Souřadnice:

Autobusová zastávka: 11°56'16.382"N 108°25'46.629"E

Odbočka k vodopádům: 11°39'54.624"N 108°18'52.050"E

Pongour waterfalls: 11°41'17.058"N 108°15'56.042"E

Zajímavých míst je v okolí Dalatu samozřejmě více. Tady jsem zmínila jen treky pro nemotorkáře, které lze celkem snadno zvládnout.