Irsko (29.6. - 10.7.2017)

29.6. Dublin

Nás první den v Irsku začal jak jinak než Dublinem, kde jsme měli v plánu strávit dva dny. Na výpravu do Irska nás tentokrát bylo 8, takže dvě auta. 29.6. jsme letěli s Láďou do Dublinu, kde jsme byli už kolem 8 ráno. V kiosku na letišti jsme si koupili zpáteční lístek na autobus do centra (12 euro). Vystoupili jsme kousek od našeho hostelu (Egali hostel) s tím, že se půjdeme zeptat, jestli si tam nemůžeme nechat krosny. Ostatní (4 lidé) měli doletět až 16.30 z Prahy a Lucka s Honzou až 1.7. s tím, že Dublin vynechají. Recepční v hostelu nám nabídla, že můžeme rovnou udělat check-in (jelikož peníze na auto i ubytko dycky vybírám předem, tak mi to nevadilo), zkusili jsme to, ale vše zkrachovalo na tom, že jim nefungoval terminál. Nezbývalo než doufat, že odpoledne už půjde. 

S Láďou jsme si udělali takový zevlící den a jelikož bylo dost hnusně a pršelo, hlavní úkol dne bylo sehnat bomby na vařič a skočit do Primarku pro vlhčený ubrousky s arganovým olejem, kdyby se zas náhodou někde v Irsku objevily ty hnusný mušky jako před rokem ve Skotsku. Oba úkoly jsme zvládli a pak už nás nebavilo nikde courat, tak jsme šli zpět na hostel. Terminál mezitím rozchodili, takže jsme mohli zaplatit a dostali jsme 6x povlečení i karty pro všechny. Měli jsme pokoj s písmenem "D" ve 3. patře. Našli jsme tedy naše postele, rozdali povlečení a pustili si film s tím, že jsme čekali na zprávu od ostatních, abychom pro ně došli na zastávku. Když jsme se sešli, hodili si věci na hostel a šlo se nakoupit do Lidlu něco na večeři a nějaké to pitivo na večer. V hostelu jsme šli dolů do kuchyně, kde jsme zabrali jeden stůl a uvařili si špagety s omáčkou. Posléze jsme se přemístili do společenské místnosti, kde jsme si užili zbytek večera ve společnosti alkoholu a dalších spolubydlících :)

30.6. Dublin

Temple bar

Druhý den dopoledne jsme vyrazili na prohlídku města. A jelikož v Dublinu krom všech těch hospod není vlastně nic moc zajímavého, rozhodli jsme se využít navrhnutou prohlídkovou trasu z National Geographic průvodce. Celé jsme to prošli za 2,5 hodiny včetně 3 odboček :) Nakonec jsme se rozhodli zajít na jídlo do nějakého fastfoodu, který neznáme. Vybrali jsme Super Macs, což se ve výsledku ukázalo jako totální napodobenina McDonald´s, takže z bláta do louže :D Po jídle jsme si dali rozchod na nakupování suvenýrů apod. s tím, že se pak sejdeme na hostelu. Večer jsme měli sraz s Rozičem (mým bývalým spolužákem z gymplu/bývalým přítelem/ v současnosti žijícím v Dublinu). Sešli jsme se u dublinského "dilda", jak říkají obří jehle uprostřed náměstí (120 metrů, takže fakt obří) a vyrazili přímo do profláklého Temple baru. Tam bylo dost narváno, takže jsme zůstali venku. Narvanost nevadila Vášovi, který se vždycky na nějakou dobu ztratil a pak přišel pěkně rudej s tím, že to rozjížděl v kotli za zvuků dud :D Na to, že Rozič tvrdil, že Guiness je masakr a zvládnem max dva, tak jsem jich zvládla 5 (4 v Temple baru a 1 v nějaký další hospodě, kam jsme se přesunuli) a to podotýkám, že nepiju pivo. Guiness mi ale prostě chutná. Od pobytu v Irsku si ho kupuju i v plechovkách v Anglii :D Před půlnocí už jsme se rozloučili s Rozičem a šli zpět do hostelu. 

1.7. (231 km)

Ráno jsme si pobalili věci, dali si snídani na hostelu a valili na letiště potkat se s Honzou a Luci. Ti už na nás čekali, tak jsme šli rovnou na desk Europcaru, jak bylo v instrukcích. Tam nám řekli, že už to máme placené předem, tak můžeme nastoupit na minibus a jet rovnou do půjčovny. Naskočili jsme a jeli. V Europcaru jsme si s Honzou vzali čísla a čekali na naše dvě auta. Každý jsme šli k jiné přepážce. Vše probíhalo v klidu. Samozřejmě jako vždy se mě zeptali, jestli mám kreditní kartu. Suverénně jsem řekla, že ano (sice ji mám, ale s limitem 400 liber a tady po nás chtěli na jedno auto depozit 1300 - 2800 euro), i když použít jsem ji nehodlala. Místo toho vždy používám svou debetku, kde mám slovo "debit" šikovně přelepené mininálepkou z Tesca. Klaplo to zatím všude. Až doteď... Paní tu kartu totiž strčila do terminálu a ten ji odmítnul s tím, že to není kreditka. Ajaj. Co teď... Snažila jsem se ji přesvědčit o tom, že na debetce těch 30 tisíc depozit mám, ale ona mi řekla, že s tím bohužel nic neudělá, že prostě terminál to nevezme. Tak se začaly vymýšlet možnosti. Ve výsledku jsme měli jen jedinou. Zaplatit si plné pojištění na auto, což je 30 euro na den tzn. 300 euro na těch 10 dní a tím pádem se vyhnout platbě depozitu. Byla jsem z toho mírně zoufalá a nevěděla, co dělat. Ale kluci mě přesvědčili, že to nemá cenu řešit, že to auto prostě potřebujeme, tak se to holt zaplatí a rozdělí se to mezi 8 lidí, což bude o 40 euro na osobu navíc. K tomu se musel ještě zaplatit jednorázový poplatek 34 euro za přejezd do Severního Irska, takže ve výsledku to auto vyšlo na slušný prachy. Nejvíc mě dostalo, že se mi to fakt stalo poprvé a hlavně u Europcaru jsme měly auto půjčené dva roky zpátky s holkama ve Finsku a kreditku jsme vážně neměly. No nic. Vyřešeno. Klíčky máme v ruce, můžeme vyrazit. Já i Honza jsme měli klíčky Renault a šli jsme se podívat, jaké zázraky nám nadělili tentokrát. 

Honza dostal Renault Captur ve smetanové barvě, z čehož nebyl moc nadšenej, protože to mělo žalostně malý kufr (a velikost kufru je pro nás témeř ta nejpodstatnější část na autě :D ). Za to my? Pecka! :D Krásný tmavě modrý Renault Fluence s veškerým vybavením, velkým kufrem... No nemohli jsme si stěžovat (najednou mě to plné pojištění zas tolik nebolelo :D ) Volant napravo, to byla zas nová výzva, nikdy jsem nic takovýho neřídila... A ještě taková kára... Naložili jsme věci. Posádka mého auta se skládala ze mě, Ládi, Váši a Lůci a v druhém autě Honza, Léňa, Honza a Eva. Celkem tedy 8 ks naloženo a vyráží se směr jih. 

Wicklow

Rozdělili jsme se hned na začátku s tím, že jsme si určili místo, kde se sejdeme. Vedle mě na místo spolujezdce se posadil Váša (dodnes obdivuju jeho odvahu sednout si na sedadlo smrti :D ) a zhostil se velice kuriózního úkolu. Jelikož v Anglii sice řídím témeř rok a čtvrt, tak jsem nalevo nikdy neřídila auto s volantem na druhé straně. Chvíli jsem si zvykala na to, že když si chci zapnout pás, tak v tom prostředku se fakt nenachází a na to, že když chci řadit, tak na tom okýnku taky nic moc nenajdu :D Takže to asi muselo vypadat vtipně chvílema. No a jelikož jsem si musela v hlavě udělat trochu odhad, jak daleko jsem asi tak od krajnice (jelikož cesty nebyly zrovna moc široké...tedy kolem Dublinu ano, ale pak v těch horách nic moc) Váša se zhostil toho, že na mě s různou intenzitou v hlase a rychlostí pokřikoval "Pravá, pravá, pravá" :D Občas jsme těch keřů asi pár vzali, ale nic, co by našemu autíčku ublížilo :D 

Úspěšně jsme dorazili na předem určené místo Wicklow gap. Zaparkovali jsme a mě trochu překvapilo, že druhé auto nikde. Honza totiž většinou jezdí rychleji než já. I když jsem si v duchu pomyslela, že možná (zase) selhala navigace :D Čekali jsme dobrou půlhodinku a Captur stále nikde. Tak nás to přestalo bavit a zavolala jsem Honzovi. Zvedla to Eva s tím, že jsou ještě na cestě a stavili se v obchodě, takže jsou pořád v Dublinu a minimálně hoďku jim to bude trvat. Ok. V tom případě jdeme nahoru bez nich. Protože další hodina, to je prostě ztráta času. Byli jsme taky pěkně hladoví, jelikož jsme ale žádný obchod po cestě nepotkali, nezbylo nám než se s tím smířit :D Na kopci nad námi se nacházel rezervoár, kam jsme měli v plánu vyšplhat. To jsme sice udělali, ale byl oplocený, takže se k němu nedalo dostat (jak mě vždycky naštve, když musím zastavit před cílem).

Když jsme dorazili zpět na parkoviště, volala jsem druhému autu, kde jsou a ti mi tvrdili, že na parkovišti. Akorát očividně ne na stejném :D Honzu jsem vyzpovídala a podle záchytných bodů zjistila, kde by mohli být. Nasedli jsme do auta a jeli pro ně. Když jsme dorazili, už měli piknik. My už taky chtěli jíst (odmítli jsme nabídnuté jídlo) a řekli, že zatím jedem napřed a sejdeme se na další zastávce, což bylo Devil´s Wood. Dorazili asi jen 5 minut po nás a společně jsme vyrazili po trase k vodopádům (po Skotsku pokaždé, když napíšu nebo řeknu slovo "vodopád" vzpomenu si na Báru a její "Už zase vodopád?" ze Skotska :D ). Po procházce jsme se dohodli, že se opět rozdělíme a sejdeme se na pláži Brittas Bay s tím, že my se musíme po cestě stavit v Lidlu ve Wicklow, protože už jsme vážně hlady skoro šilhali. 

Wicklow

Na Brittas Bay jsme chvíli poseděli, kochali se irským mořem a konečně se najedli. Poslední úkol dnešního dne bylo najít vhodné místo na spaní a přesouvat se směrem na západ. Našla jsem lesík v okolí Kilkenny, který podle maps.me (moje nejoblíbenější offline mapy) vypadal celkem ideálně, jelikož byl označený, jak parking, tak i piknik/kempink. Ze spaní na divoko jsme měli v Irsku celkem strach, protože to není oficiálně povolené. Nakonec se ale ukázalo, že zcela zbytečný :) Do lesíka jsme dojeli cca v půl 9 večer. Sice tam byla závora, ale nezavřená. Podle cedule se měla zavírat v 7. Vjeli jsme tedy dovnitř, za asfaltovým parkovištěm byl po pravé straně travnatý plac, ideální pro postavení našich 3 stanů. Po levé straně byly piknikové stoly. No zkrátka místo jako z pohádky a já si pomalu uvědomovala, jak vysoko jsem první noc nasadila laťku a pomyslela si "Tak a od teď už mě budou každý večer jebat, protože jsem je rozmazlila hned první den!"

Auta jsme šikovně schovali za roh, takže nebyla od brány ani ze silnice vůbec vidět a šli si sednout k piknikovému stolu a uvařit si večeři. Kolem chodili lidi na procházky se psy a všichni viděli i nás, i auta a nikdo nám neřekl půl slova. To bylo dobré znamení. Většinou se jen usmáli a pozdravili jsme se. Irové jsou super :) Podle cedule jsem pozděli zjistila, že tenhle lesík patří do projektu Millenium Forest a sdružuje spoustu takových míst po celém Irsku. Před setměním se u brány objevila nějaké paní, viděla nás (auta ne), naštěstí k nám nešla, zavřela bránu a zase odjela. Když se opravdu začalo stmívat, šli jsme postavit stany, uvázat hamaku a odebrali jsme se ke spánku :)

2.7. (297 km)

Ráno jsme se zabalili, posnídali u našeho piknikového   stolu a přijela  paní ze včerejšího večera otevřít bránu. Tentokrát šla i dovnitř, takže viděla auta. Přesně vím, co jí napadlo... "WTF?!" Ale neřekla, naštěstí nic a zas jela :) Jako první jsme se dnes vydali do Kilkenny, malebného městečka nedaleko. Věděla jsem, že má být pěkné, ale až tak?! Byla jsem opravdu překvapena. Představte si malé městečko s řekou uprostřed, krásnými kamenými mostky přes ni, velký hrad s parkem a hezky upravenou fontánou a zahrady s mnoha květinami. Do toho spousta kostelů, opatství, pevností... No opravdu pastva pro oči. 

Po prohlídce Kilkenny jsme jeli o pár kilometrů dál do Dunmore caves. Zde jsme dostali studentské vstupné do 18 let, takže nás to stálo 3 eura/os. :D Šli jsme tedy na 45 minutovou prohlídku krápníkovými jeskyněmi s obrovskými síněmi. Když nad tím přemýšlím, asi mám nějakou určitou úchylku na jeskyně a vodopády :D Když jsme vylezli z jeskyní, byl akorát čas oběda, tak jsme to zakempili nedaleko zas na nějakym piknik placu a dali si do nosu. Pak nás čekal trochu delší přejezd až na západní pobřeží, ale ode dneška už řídil Láďa a já dělala navigátorku (ne, že bych neměla ráda řízení, ale navigování mám o něco radši - jsem ve svym živlu :D ). 

Další naší dnešní zastávkou byly Cliffs of Moher - slavné 400 m útesy tyčící se nad mořem. Tohle je jedno z těch totálně přeturistovaných míst. A čekala jsem hodně, ale až takový množství lidí asi ne :D Jen na parking, kde se rovnou platilo i vstupné jsme čekali frontu snad 20 minut. Zaplatili jsme 22,50 euro v našem autě (3x dospělý = 18 euro a 1x student = 4,50 euro). Zaparkovali jsme a šli asi 7 km procházku po útesech. Po cestě zpátky už začalo poprchávat a útesy se zahalily do šedi. Nasedli jsme do aut a snažili se už po cestě najít nějaké vhodné místo na spaní. Moc se nám to nedařilo a jediné, co jsme našli byl podmáčený les, kde by to tedy opravdu nešlo. Rozhodli jsme se, že se zastavíme ještě na Fanmore beach, kde měly být velké písečné duny. Byly ale dost prorostlé trávou, takže vlastně nic moc. Za to pláž byla super. Nebo ani ne tak pláž, ale byl odliv a na pláži byly vyplavené stovky medúz, malých i velkých. Vždycky jsem si myslela, že medúzy žijí jen v teplých mořích, ale tohle je asi nějaký zvláštní druh, když přežívá v tom ledovém Atlantiku. Možná se ani nedivím, že se nechaly vyplavit na vzduch. Aspoň trochu tepla. I když pro mnohé rozhodně posledního. 

V mapách jsme pak našli Coole park, který vypadal, že by se tam mohlo dát přespat. Závora sice už byla zavřená, ale nechali jsme auta za ní, vzali věci a šli pěšky. Byla to trochu krizovka a nic moc (kór po tom luxusu včera), ale nakonec jsme nedaleko od brány našli plácek, kde jsme stany postavili vedle sebe. Pak jsme si sedli do kroužku a dali se do vaření (a pití). Zanedlouho nás "přistihly" dvě mladé slečny, co šly kousek od nás po cestě. Trochu jsme se báli, aby nás nenaprášily, ale potom, co se začaly tlemit a pokřikovat na nás "Good night" jsme věděli, že jsme v cajku :) 

3.7. (142 km)

Ráno jsme vše zabalili a vyrazili k autům. Pro dnešní den se měla naše auta rozdělit. Vyšlo to krásně, protože Honzovo auto chtělo jet na Aranské ostrovy a moje, jelikož hlásili na nic počasí plus trajekt stál 20 liber, ne. Honzovo auto vyrazilo, aby stihli trajekt a my začali vymýšlet náhradní plán. Domluvili jsme se tedy, že pojedeme do Národního parku Burren a tam si dáme nějaký trek. Byli jsme s druhým autem předem domluvení cca na spacím místě s tím, že se tam večer sejdem. Po cestě do Burren parku jsme zastavili ještě u Kilmacduagh Monastic Site, což nás zaujalo na první pohled. V Burren parku jsme si vybrali 7 km trasu a vyrazili na cestu. Když jsme ušli 4 km, volal Honza, jestli nejsme někde poblíž, že se Lence udělalo nějak špatně tak, že bychom ji vyzvedli a vzali sebou. Jelikož jsme měli 4 km treku za sebou a 3 km před sebou, bylo téměř jedno, kterým směrem se vydáme, ale nebyli jsme úplně blízko, tak jsme řekli, že ji klidně vyzvednem, ale dřív než za 3 hodiny to určitě nebude. Honza řekl, že vyřídí a kdyžtak se ještě ozve. Neozval, tak jsme předpokládali, že s nima Léňa odjela. Nakonec jsem mu pak volala a Honza mě ujistil, že to hecla a nakonec jela s nimi.

Z národního parku jsme vyrazili do Galway, což bylo moc pěkné přímořské městečko. Dohodli jsme se s mou posádkou, že bychom mohli skočit na jídlo do nějaké typické irské restaurace. Tak jsem koukla na net, co říká strejda Google a ten mi našel restauraci Riordan´s, kde měli meníčka na poskládání, že si člověk mohl dát buď předkrm, hlavní jídlo, kávu/čaj a nebo hlavní chod, dezert, kávu/čaj. Váša, Luci i Láďa si vybrali variantu jedna, já samozřejmě dvojku, jelikož jsem na to sladký odjakživa :D Luci s Láďou měli jako předkrm lososa na soda bread a Váša krémovou polévku s mořskými plody. Jako hlavní si Luci s Vášou dali Sheperd´s pie, já dušené jehněčí a Láďa nějaké kuřecí, ale jelikož to bylo smažené a obalené, tak to bylo asi nejslabší ze všeho. Já samozřejmě neodolala Baileys cheesecaku. Pochillovali jsme u kávičky a čajíku a s plnými bříšky jsme se vydali dál. Restaurace nebyla vůbec drahá, takže určitě doporučuju všem. Celé menu stálo 15 euro :) Do restaurace jsme zapadli akorát, když začalo pršet a ani když jsme ji opustili, bohužel nepřestalo. Proši jsme si vše a zmáčení jak slepice jsme šli zpět k autu. Odsud už jsme jeli kolem velkých jezer "na ubytko". Objevila jsem další Millenium Forest u jezera Lough Mask, tak naše cesta směřovala tam. Pršet bohužel nepřestalo. Na parkovišti v lese to na stanování nebylo zrovna ideální a ještě ke všemu tam byla cedule "no campimg". Tak jsme to parkli před bránou v jedné odbočce a koukli na místo na stany. Honzově posádce jsme poslali místo a souřadnice a oni cca za půl hoďky dorazili taky. V tom dešti se nikdo moc netvářil, že půjde spát do stanu. Mně to bylo tak nějak fuk, takže jsme se nakonec s Luci dohodly, že budeme  spát v mém stanu a Vašek s Láďou budou spát v autě. Z druhého auta šli do stanu Honza F. a Lenka. 

4.7. (323 km)

... aneb den plný mlhy a vyhlídek...

Dnes bylo na programu hned několik míst s pěknými vyhlídkami. K naší smůle ale byla po dešti od rána pěkná mlha. Jako první jsme se vydali na sever na Knocknarea. Tam jsme zaparkovali a šli k velké mohyle na vrcholu kopce, která vypadala jako obrovská hromada kamení. Kolem bylo pár hrobek. Obešli jsme to dokola a šli zas dolů k autům. Z vrchu jsme samozřejmě neviděli nic. 

Benbulbin

Odsud jsme pokračovali do Sliga, kde jsme se trošku prošli a pak pokračovali zase dál na sever. Tentokrát k hoře Benbulbin - stolové hoře, která je opravdu neskutečně krásná. Původně jsem měla v plánu na ni lézt, ale vzhledem k nekonečné mlze, kdy z hory byla vidět sotva půlka, to nemělo význam. Odtud už jsme jeli na vyhlídku, kde jsme doufali, že i přespíme, jelikož vzhledem k té mlze nemělo smysl, abychom jeli na Slieve League, což jsou útesy 601 m vysoké. Kvůli mlze bychom stejně nic neviděli. Tak jsme dojeli do parku, ve kterém se nacházela vyhlídka. Nejprvé nebylo vidět vůbec nic, ale po pár minutách se pod námi odkrylo obrovské jezero. Impozantní výhled! Domluvili jsme se, že na grilování super místo, ale na spaní jen jeden jediný plácek v lese, tak se pojedeme podívat ještě o kousek dál k jednomu menšímu jezeru. Tam to bylo na prd úplně, tak jsme se vrátili zpět na vyhlídku a jelikož se nám to nechtělo celé bjíždět po jednosměrce, vzali jsme to pěkně v protisměru. Stejně vypadalo, že jsme v celém parku jediní. Na vyhlídce jsme rozdělali naše dva jednorázové grily a vytáhli všechno to naložené maso, sýry, klobásy a zeleninu, co jsme si koupili. Zpočátku se grilům nechtělo zrovna moc hořet, speciálně tomu jednomu. Nakonec se to ale nějak rozhořelo, maso se upeklo, takže všechno cajk. 

5.7. (265 km) 

Slieve League

Ráno někteří celkem vyspávali, takže jsme vyrazili o něco později. Není se čemu divit po naší včerejší alkoholové grilovačce. Já měla pořádnou kocovinu celý den. Měli jsme před sebou 100 km na útesy Slieve League. Počasí bylo naštěstí přímo ukázkové. Útesy byly mnohem hezčí, než Moher cliffs a to na nich bylo pár lidí. Takže ideálka. Po útesech jsme se tak nějak rozutekli. Já teda moc ne s tou kocovinou, ale stačilo :) Potom, co jsme se všichni sešli zase u aut jsme vyrazili dál na sever. Čekal nás Grianán von Aileach, což bylo jakési obětní místo. Celkem zachovalé. Vypadalo to trochu jak malé koloseum. Naše další cesta směřovala do bývalého hlavního města Londonferry/Derry. Zde jsme se prošli po mostě ve tvaru "S", což je povedený kousek. Prošli se kolem dokola po hradbách, které mají být údajně jedny z nejlépe dochovaných ve Spojeném království (ano, ve Spojeném království, protože už se nenacházíme v Irsku, ale v Severním Irsku, které patří ke Spojenému království). 

Slieve League

Po návštěvě města jsme se vydali do našeho prvního (a posledního kempu), tedy první sprcha po 6 dnech (to je zatím můj rekord :D ). Kemp se jmenoval Hillfoot Campsite. Nejprve jsme k němu vůbec nemohli trefit, protože na mapách byl položen na louce, ale nevedla k němu žádná cesta. Přijeli jsme až k někomu na dvůr a hned vyběhla usměvavá paní, co hledáme. Ochotně nám poradila cestu do kempu. Na místě jsme byli za pár minut, jen jsme objeli louku z druhé strany. Kemp byl malinký. Hned se nás tam ujmul nějaký chlápek a ukázal nám místo, kde si můžeme postavit stany. Oznámil nám také, že majitel tam momentálně není, ale až se vrátí, staví se za námi. Všichni jsme se tedy osprchovali a pustili se do vaření. Po něm za námi přišel majitel. Starý, milý pán. Se všemi z nás si podal ruku, zeptal se nás na jména, odkud jsme atd. atd. Poradil nám, kam se jet podívat (vše jsme stejně měli v plánu) a jak se na některá místa dostat bez placení :D Byl to vtipnej týpek. Zeptala jsem se za cenu kempu na jednu noc a on se zeptal, jestli budu platit za všechny. Řekla jsem, že ano a on, že 15 liber (vtipná cena pro 8 lidí :D ). Zeptala jsem se, jestli by byl problém platit v eurech a kolik by to bylo a on, že v pohodě, že tedy 15 euro :D Za 3 stany, 2 auta a 8 lidí opravdu až směšná cena. Vychází to na 1,80 euro/os. Za necelých 60 Kč jsem v kempu teda už dlouho nespala...Jestli někdy :D 

6.7. (85 km)

Mussenden Temple

Dnes před námi byla sice krátká vzdálenost, ale za to velká koncentrace toho, co chceme vidět. Jako první jsme jeli na Mussenden Temple. Jelikož je to zahrnuto v National Trust a já si pořídila roční členství, bylo mi osobně jedno, kolik se tam platí. Přijeli jsme ale 15 minut před otvírací dobou, tzv. na Čechy jsme zaparkovali a rychle se vydali na obchůzku, jelikož paní pokladní už přijížděla. Bylo to moc pěkné místo s krásnou pláží dole, kde se natáčela Hra o trůny. Trochu jsme se tam prošli a pak opět na Čechy rychle nasedli do aut a projeli kolem pokladny :D Další na seznamu byl Dunluce castle, kde se opět dalo jít dovnitř za 5 liber nebo to obejít z pravé strany a vidět téměř to samé zdarma. Naše další cesta vedla do malého městečka Bushmills, kde jsme měli v plánu navštívit Old Bushmills Distillery. Lístek na tour stál 8 liber (7 liber studenti). Cca za 35 minut následovala prohlídka. Byla obdobná té ve Skotsku minulý rok. Postup výroby, představení druhů whisky, které dělají, jejich složení, doba zrání a na konci samozřejmě ochutnávka, která byla zahrnuta v ceně. Nejprve jsme dostali základní druh jejich whisky (to byla ta nejlevnější), ale na mě to bylo hrozně silné, tak jsem si ji po vzoru ostatních návštěvníků naředila vodou. Jako druhou ochutnávku jsme si mohli vybrat, jestli chceme nalít 10letou nebo 12letou whisky. S Luci jsme si daly každá jinou, abychom mohly porovnat. No upřímně, já rozdíl nepoznám. Vím jen, že whisky je na mě moc silná káva, takže jsem si na bar šupala pro colu a pěkně jsme si to naředily. Hlavně na ty hladové žaludky byl tenhle naoranžovělý líh opravdu pecka. Po ochutnávkách jsme se přesunuli do shopu, kde jsme si s Luci na památku koupily trička a jako správná kámoška jsem Romanovi (toho znáte z článku z Říma) koupila 12letou whisku, která se dá údajně koupit jen v Irsku a nikam se nevyváží. A jako správná kámoška číslo dvě jsem koupila whiskové bonbony své posádce v autě :) 

Obrův chodník

Všichni jsme se shodli na tom, že by to chtělo zajít na nějakou dobrůtku. Tak jsme opět zagooglili a jako nejlepší varianta v poměru cena/výkon se jevila restaurace The Bushmills Inn. Do restaurace jsme vlezli přes bar a poprosili o místo pro 8 lidí. Barman nám řekl, že je bohužel plno, ale když cca půl hoďky vydržímě, místo se uvolní. Tak jsme si zatím dali něco k pití a počkali než bude v restauraci volno. Poprosila jsem barmana o jídelní lístky, že bychom si zatím vybrali a pak moc nezdržovali. Všichni jsme si vybrali a zanedlouho se přesunuli do restaurace. Byla sice obrovská, ale narváno fakt bylo. Dali jsme si různá jídla a bylo to vážně famózní. S napapanými bříšky jsme se přesunuli o pár km dál na Giant´s Causeway nebo Obrovu chodníku. Zde jsem měla celkem strach, že tam bude hromada lidí, jelikož je to hlavní upoutávka na Severní Irsko snad všude. Hromada lidí tam samozřejmě byla, ale nebylo to tak hrozné, jak jsem po Moher Cliffs čekala :) Jelikož je Obrův chodník opět součástí National Trust, měla jsem vstupné zdarma. Ostatní zaplatili 10,50 liber/os. Pravda je, že při cestě zpátky jsme objevili cestu, kudy jsme mohli jít a nemuseli jsme platit nic. No nevadí, tak třeba příště :) Je fakt, že mě osobně zaujaly víc než Obrův chodník, tříbarevné útesy opodál. 

Carrick-a-Rede

Naše poslední zastávka dnes byl Carrick-a-Rede. Just in time. Jelikož těsně za námi zavírali. Tenhle provazový most patří také do National Trust, takže pro mě zase zadarmo, jinak 7 liber/os. Byla to krátká procházka po útesech, pod Vámi je všude průzračná voda modřejší než v Karibiku. Na konci je pak mezi pevninou a malým ostrůvkem 30 metrů nad mořem postavený provazový most. Kousek za tímhle fajn místem jsem objevila na mapách odpočívadlo, které vypadalo, že by se tam mohlo dát dobře přespat. A rozhodně jsme tenhle nápad neměli jediní. Byli jsme tam sice první, ale rozhodně ne poslední. Na začátku bylo asfaltové parkoviště na zaparkování aut a dál už jen tráva a piknikové stoly. Ideální místečko. Zanedlouho už tam kempili Francouzi v dodávce. My se odebrali k piknikovým stolům a začali vařit. Po chvíli dojela paní na kole (cca 35 let) a dala se s námi do řeči. Zjistili jsme, že je ze Švýcarska, a že je takhle na kole na cestě už asi 2,5 roku. Samozřejmě tam plánovala taky přespat. Začala vybalovat všechny věci a stavět stan. Idylku (naši i její) přerušil až déšť. Začalo fakt z čista jasna a my se běželi schovat do aut. Když to trochu ustalo a spís kapalo, rychle jsme mazali rozdělat stany. Jelikož déšť neustal a naopak začalo zase víc, zalezli jsme a šli spát.  

7.7. (174 km)

Ráno jsme se probudili a počasí nebyl žádný zázrak. Vlastně bylo obdobně jako když jsme šli spát. Zataženo a mrholilo. Tak jsme ty supermokrý stany zabalili a jeli o dům dál. První zastávka byla vyhlídka Torr Head. Na to, jaké bylo počasí bylo celkem i něco vidět, i když za hezkého počasí by to bylo úplně o něčem jiném. Druhá zastávka byl Glenariff Forest Park, kde jsme zaplatili 5 liber za parking a šli na Waterfall trail, ketrý měl mít cca 7 km. Prošli jsme se kolem vodopádů a pak začalo zase dost pršet. Rozhodli jsme se vrátit k autům, ale Vašek, Láďa a Honza se rozhodli ještě jít někam šplhat po vrcholech. Do auta dorazili cca hoďku po nás. Třetí bod dnešního dne bylo současné hlavní město Severního Irska - Belfast. Tam jsme hned zajeli ke hradu, který je relativně na začátku města a šli trek k jeskyni a pevnosti podle rady od National Geographic. Má odtamtud být údajně nejlepší výhled na téměř celý Belfast. A výška to celkem byla, to je  fakt. Výhled na město byl taky super, i když podle mě Belfast není až tak ničím zajímavé město. 

Odsud už jsme jeli jen do Asdy nakoupit a čekalo nás vymotávání se z města. To zas byl děs. Trocha nadávání z Láďovy strany, zkrátka jako Lisabone. Starej nervák :D Jsem na něj zvědavá za pár týdnů v Maroku, tam teprve pozná, co je to chaos :D Z Belfastu už jsme jen jeli hledat spot na spaní. Jelikož jsme se druhý den chystali do hor v okolí Newcastlu, kde je i nejvyšší hora Severního Irska, tak jsem hledala nějaké spaní v okolí, abychom mohli ráno vyrazit. 

Výhled na Belfast

Vybrala jsem tedy Trassey car park, ze kterého přímo vedla trasa, po které jsme chtěli ráno jít. Akorát tam byla velká cedule NO CAMPING, tak jsme chvíli váhali, kluci se ji i snažili otočit (jako že jsme ji neviděli, protože byla otočená :D ), ale nakonec jsme se dohodli, že zkusíme kemp, co je kousek odsud. Jmenoval se Meelmore Lodge. Lucka vyběhla z auta a šla se zeptat, co a jak. Samozřejmě jak baba slyšela, že jsme parta 8 mladých lidí, naježily se jí i chlupy na zádech, že má v kempu spoustu rodin s dětmi a my budem chtít určitě pít. Tak nám to Luci přišla přetlumočit a vzápětí jí byla v patách baba, aby se nám ještě jednou omluvila (asi hromadně). Trochu to vypadalo, že čeká, že se budeme doprošovat a slibovat, že nebudeme pít. Kdo by taky nechtěl 68 liber, co za nás chtěla za přespání ona :) Ale měla smůlu. Já ji narovinu řekla, že rozhodně máme v plánu pít a určitě nebudeme úplně zticha, takže pojedem jinam. Ona nám začala navrhovat nějaké další kempy, ale nás to moc nezajímalo, jelikož nám bylo jasné, že zkusíme další parking a budem spát zase na divoko. Na dalším parkingu to bylo moc hezký. Zelený plácek, piknikový stoly, koše, potůček s krásně čistou vodou hned vedle, hory za námi a opuštěná silnice před námi. Nebylo tam teda moc místo na stany, tak jsem se sebrala a šla podél plotu, jestli by to tam nešlo někde rozdělat. Když jsem se vracela, naproti mě šel fešný taťka v nejlepších letech s dvěma malými  syny a narovinu se mě zeptal, jestli tam chceme spát. Nějak jsem mu nedokázala lhát :D Tak jsem mu pověděla příhodu s vedlejším kempem, a že jsme tak trochu v koncích, a že se tady aspoň najíme a vymyslíme, co dál. A on na mě, ať to vůbec neřesíme a rozděláme si tam stany a zůstanem, že je místní a každou chvíli tu někdo spí a absolutně nikomu to tam nevadí. Byl hrozně milej. Tak jsem mu poděkovala a šla tu super zprávu oznámit ostatním. Stany jsme šli postavit kus od piknikových stolů za roh, pak jsme se najedli, trochu popili a poseděli a šli se lehnout. Ovšem ne všichni :)

8.7. (64 km)

Ráno jsme se vzbudili, pobalili stany a šli zpět ke kempovacím stolům a zjistili jsme, že Eva, Honza a Vašek spali na zemi přímo tam, a že to Honza a Vašek trochu přepískli s alkoholem, takže mají slušnou kocovinku :D Honza se z toho dostal relativně rychle, ale Vašek ji měl řádnou celý den. Jako první jsme se vydali zpět na Trassey car park, zaparkovali a vydali se do hor na trek na Hare´s Gap, který měl asi 3,5 km. Odtamtud byl krásný výhled na všechny okolní hory. Přímo před námi se tyčil Slieve Donarad, nejvyšší hora Severního Irska (850 m n.m.) a my s Láďou najednou začali uvažovat, že bychom si na tu horu nakonec přecejenom vylezli. Vzala jsem navigaci a mrkla, jak je to daleko. Byly to jen 4 km, tak jsme si řekli, že to není tak moc a ještě dobrým směrem na Newcastle, kam jsme stejně měli jet. Ze Slieve Donardu do Newcastlu, kde jsme se pak měli sejít s ostatními to pak bylo ještě 5 km, což dělalo za ten den celkově 12,5 km, což byla pohoda. Klíčky od auta jsme tedy předali Luci a všichni kromě mě a Ládi se vydali stejnou cestou zpět k autům. My s Láďou šli vstříc Slieve Donardu  a užívali si pohodovou procházku vesměs údolím mezi horami jen s občasným stoupáním. Peklo přišlo až poslední cca půl km, kde nastalo opravdu strmé stoupání. Bylo tam i dost lidí, takže to tam chvílema bylo jak na Václaváku. Já byla celkem dost vděčná za kamennou zídku, která byla stále vedle mě (spojovala všechny vrcholy v tomto pohoří), protože nás z pravé strany skvěle chránila před silným studeným větrem. Na vrcholu byla celkem zima, takže to nebylo na žádné dlouhé vysedávání. Chvilku jsme si odpočinuli, rozhlédli se kolem do pohoří i na stranu, kde bylo široko daleko jen moře s plážemi, něco pofotili a šupajdili zase dolů, tentokrát na druhou stranu směr Newcastle. Po cestě dolů jsme potkávali hodně lidí. 99% lidí jde totiž na Slieve Donard z Newcastlu, protože tam v průvodcích najdete oficiální start tohohle treku. Celou cestu se klesalo podél pěkného potůčku a v poslední fázi přes Donard park, který byl opravdu nevšední. 

Slieve Donard

V Newcastlu jsme se sešli s ostatními, kteří si zatím došli na oběd a všichni společně jsme se stavili v Tescu dokoupit zásoby. To už ale řídil znovu Láďa, protože Luci za svou asi 12 km řidičskou kariéru v Irsku s naším krásným Fluencem zvládla na úzkém kamenném mostku potkat traktor a trochu zlepšit fasádu našemu levému zrcátku :D Ona obecně zrcátka na autech Luci asi trochu překážejí, když se nad tím tak zamyslím (viz její auto a černá páska na koberce :D ). Naštěstí jsme měli plné pojištění, ale i kdybychom ho neměli myslím, že by si toho nikdo ani nevšiml. Bylo to naprasklé jen v blinkru, který fungoval normálně a člověk se na to musel opravdu soustředit, aby si toho všiml. 

Z Newcastlu jsme jeli už jen kousek nad Dundalk, kde jsme našli parkoviště tak nějak mimo a doufali, že tam půjde přespat. Vyjeli jsme na parkoviště úplně nejvýš (bylo jich tam víc za sebou), tam sice nebyly stromy, ale posléze jsme za to byli v noci dost vděční. Byly tam opět piknikové stolečky. Trávy moc ne, jen takový jeden plácek a nudle podél parkovacích míst, ale poskládali jsme všechny 3 stany, takže dobrý. Pokochali jsme se západem Slunce, pak chvíli pokecali u vaření (mimojiné česnečky) a odebrali se ke spánku. Z kterého nás teda kolem jedné hodiny ranní vyrušili nějací exoti, kteří si sem přijeli honit ego a jezdili tam autem neustále dokola jak blázni a tůrovali motor. 

9.7. (129 km)

Monasterboice

Nastal den odjezdu první části posádky - Honzy, Lucky a Vaška. Ráno jsme jako první, jako již tradičně, jeli do obchodu v Dundalku. Jako již tradičně neměli kávu, v Costě zavřeno, tak nám nezbývalo než navštívit McDonalds. Po ranní "kávě" jsme vyrazili na Monasterboice. Je to hřbitov s velkými kamenými zdobenými kříži a kulatou věží. Myslím, že zde je i největší tento kříž v Irsku. Vstup byl zdarma. Mám ráda takováhle místa, ale z pohledů ostatních členů zájezdu bylo patrné, že snad krom Ládi jsem v tom sama :D Takže jsme tu nestrávili ani půl hodiny a jeli k Knowth a Newgrange. K Knowth jsme jeli s tím, že tam jen mrknem, ale dovnitř nepůjdem. Tak jsme taky udělali. Další na řadě byl Newgrange. Tak jsme tam dojeli, zaparkovali a šli si pro lístky. Z omylu nás ale vyvedl týpek u okýnka, který nám oznámil, že tady si lístky nekoupíme, že je tu sice vstup do památky, ale musíme zpět do Brú na Bóinne, kde mají postavené visitor centrum, kde prodávají lístky na Knowth i Newgrange a odtamtud pak pojedeme autobusem. V překladu to znamenalo, že do tohoto visitor centra je to sice vzdušnou čarou asi 2 km, ale jelikož je to za řekou a přes ni nevede most, musíme do Slane, kde je ten nejbližší, což je cca 15 km. No nevadí. Jedem. Zaparkovali jsme, šli do visitor centra, jako skupina dostali přiřazený čas, v kolik nám pojede autobus a pak jsme si jen koupili lístky (dospělý 7 euro - student 4 eura) a jelikož jsme měli ještě víc než hodinu, šli jsme si projít celou expozici a obchůdek se suvenýry. Pak už nás čekala krátká cesta autobusem, abychom se objevili, dnes už podruhé, u Newgrange. Průvodkyně nám nejprve ukázala vchod do Newgrange, popsala jeho historii a domnívaný původ stavby a poté vyzvala lidi s VIP lístky, aby šli dovnitř a my (bez VIP lístků), že máme 10 minut počkat a zatím se projít kolem. Tady jsme taky potkali repliku Indiana Jonese :D Byl to takový starý pán, který byl oblečený jako on, pořád někde běhal s foťákem a všechno ho zajímalo. Beztak to byl redaktor v National Geographic... 

Pak už jsme šli dovnitř Newgrange a za pomoci umělých světel měli možnost spatřit, jak to na tomto místě vypadá v den zimního slunovratu při východu Slunce. Nádhera! O tento zážitek se každoročně soutěží, tak jsem svůj lístek taky vyplnila. Teď už ale vím, že jsem nevyhrála :) 

Newgrange

Z Newgrange jsme pak už jeli jen kamsi k lesu na parkoviště, najíst se a překopat auta, ať jsme připravení na přehození posádek, rozloučení a nás 5 (Já, Láďa, Lenka, Honza a Eva) po tom všem vyrazilo hledat spaní. Honza na mapách našel něco, co vypadalo, že půjde, ale na místě jsme pak zjistili, že bohužel. Tak jsme vyrazili na místo, které jsem měla v záloze já. Byl to les, kde byly různé překážky. Nejdřív jsme si mysleli, že je to nějaké cvičiště pro psy, ale podle druhu překážek jsme nakonec usoudili, že je to pro děti. Na jedné z cestiček jsme si tedy postavili stany. Lesem se toulaly dvě rodinky s dětmi. Nikdo nám ale nic neřekl, tak jsme povečeřeli, pokecali a šli si lehnout.

10.7. (112 km)

Seven wonders of Fore

Dnes už nás čekali poslední dvě zastávky. Nejprve Seven wonders of Fore. Je to místo, kde se vyloženě dějí "zázraky" a nic není, jak má. Voda, co teče do kopce... Strom, jehož dřevo nehoří apod. Vstup byl zdarma a my si udělali malou procházku, kolem všech těchto míst. Byli jsme tam snad jediní. Odsud jsme pokračovali do městečka Trim, šli se podívat do areálu hradu Trim castle (dospělý 2 eura/student 1 euro). U hradu jsme opět potkali našeho starého Indiana Jonese. Po prohlídce hradu jsme se rozdělili na dvě skupinky, najedli se a pak už jen vyrazili směr letiště, vrátit auto do Europcaru. Ostatní měli odlet dříve a my s Láďou ještě pár hodin zevlili na letišti. Naše letadlo mělo nakonec ještě hodinu zpoždění. Aneb, když už čekáš dlouho, můžeš čekat ještě dýl. 

Další článek, který Vás čeká bude z dalekého západu... Mexico city (jednodenní stopover) a krásná Kuba. Tak se zatím mějte úžasně, jelikož to zas bude než to dám dohromady.