Maroko (15. - 22.2.2017)

Další cesta před námi,tentokrát do Maroka... Letenky opět stály úplný nic (zpáteční 45 liber), takže se nedalo odolat...

15.2.2017

Osprey výprava :D

Poslední noční směna, vyspat se a hurá na letiště. S horečkou a ucpanýma dutinama. V půl 4 odpoledne jsme vyrazili Honzovou octávkou na Stansted, kde jsme pro ni měli zaplacené ubytování na týden. Jeli jsme já, Honza a Luci s tím, že s Márou (který letěl z ČR) se potkáme na letišti. To se nám povedlo téměř okamžitě, když jsme na letiště dorazili. Společně jsme všichni 4 prošli standardní kontrolou (mně opět šacovali celou krosnu, ale už jsem si zvykla, holt se jim úplně nezdá moje organická kosmetika). Odlétat jsme měli v 18.55, klasicky jsme popojeli k runwayi a  čekali, než budeme moct odletět. Čekání bylo nezvykle dlouhé, vpředu měla jedna slečna jakési "jednání" s hlavní letuškou... Až se naše letadlo najednou začalo otáčet a mířilo zpět k terminálu. Nikdo nevěděl, co se děje, až nás z nevědomosti vysvobodil stevard, který nám oznámil, že se slečna necítí dobře a  my se vracíme na letiště, aby mohla opustit letadlo. Pak budeme muset ještě dotankovat a nechat vyložit celý zavazadlový prostor kvůli jejímu zavazadlu. Nakonec jsme tedy odlétali asi 20.40, tudíž jsme měli  hodinu a třičtvrtě zpozdění. Moje ucpané dutiny celkem trpěly, když jsme vzlétali, ale to ještě nebylo nic proti tomu, když jsme přistávali. To jsem vážně pochopila, co znamená když někdo řekne "mohla se mi rozskočit hlava".

Jelikož jsme měli v Maroku (Fez) na letišti objednané auto a rezervu jsem tam nechala asi jen hodinu a půl, měli jsme celkem strach, aby tam na nás vůbec někdo počkal. Počkali... Naštěstí! V marocké autopůjčovně Aircar (pronájem na 7 dní = 39 liber) Mára, na kterého bylo auto napsané, vše vyřídil a my dostali Dacii Logan. Autíčko bylo super, velký kufr, na naše 4 krosny, spacáky a stan ideálka! Na parkovišti jsme auto při čelovkách zkontrolovali, zaznamenali do lejstra všechny bolístky  a škrábance a mohli vyrazit. 

Od Fezu jsme pak jeli jen kousek na jih. Jelikož bylo asi půl druhé ráno, nebyl nikde nikdo. V lesíku na kopci hned vedle silnice jsme si rozdělali stan (Luci a Honza) a hamaky  (já a Mára) a šli zcela znavení spát.

16.2.2017

Pohoří Atlas

Dnes nás čekala celkem dlouhá cesta až do pouště u Merzougy. Po cestě jsme zastavili v malém městečku, kde jsme si potřebovali koupit jídlo a sim karty kvůli datům. Nakonec se nám povedlo obojí, i když ty sim karty nebyly úplně procházka růžovým sadem. V malém obchůdku s elektronikou jsme strávili celkem hodinu a  půl. Byli tam dva velice ochotní mladí týpci, kteří nám volali na operátora a vše zjišťovali. Nakonec jsme si pořídili sim karty za 30 dirhamů, na kterých bylo 1 GB dat. Pro nákup sim karty potřebovali naše pasy, aby je mohli nascannovat a poslat radši nechci vědět kam. Každopádně se zadařilo a my z obchodu odcházeli online. Tohle městečko bylo obecně dost zvláštní. Všichni na nás koukali jako když nikdy neviděli turistu a opravdu málokdo zde uměl anglicky. Dá se říct, že téměř nikdo. Ale jelikož v Maroku je oficiálním jazykem arabština a francouzština, asi to není úplně zvláštní. 

přehrada Barrage Al-Hassan Addakhil

Pokračovali jsme dál, po cestě zastavovali kvůli focení a naše další zastávka byla u přehrady Barrage Al-Hassan Addakhil. Náš první pokus o zdolání přehrady byl neúspěšný. Jelikož opodál měl malé obydlí strážník, který nás hned zastavil a vysvětlil nám, že po hrázi jít nemůžeme a v mapě nám ukázal, kam až to máme objet, kde se na přehradu dostaneme. Krom toho si opět vyfotil naše pasy (zajímalo by mě, kolikrát mají v Maroku za ten týden naše pasy uložené). Samozřejmě jsme to celé neobjížděli, jak nám strážník řekl, jeli jsme jen o kousek dál a odtamtud přehradu zdolali celkem hravě. 

Od přehrady jsme pokračovali do Erfoudu, kam jsme dorazili až za tmy, prošli si místní tržiště a prohlídli si mešitu (zvenku, jelikož uvnitř zrovna probíhala modlitba). Odsud už jsme si to štrádovali k poušti, kde jsme měli v plánu přespat. Auto jsme nechali na okraji, vzali si všechny potřebné věci na noc a šli směrem k dunám. Mára opět nasadit své tempo a samozřejmě mířil až k těm nejvyšším :) Nakonec jsme na jedné vysoké zůstali, ale jelikož tam nebylo žádné závětří a my měli během chvíle písek opravdu úplně všude, slezli jsme o jednu dunu níž. Tam už to bylo v cajku, takže jsme pokecali, popili rum a při teplotě 0°C v klídku usnuli (díky bohu za mou úžasnou péřovku od Mountain Warehouse a spacák od Sira Josepha).

17.2.2017

Projížďka na velbloudech (Merzouga)

Aleluja, dnes první den, kdy nemusím svou teplotu krotit paralenama (to asi ta nulička na poušti ji zamrazila :D ). Ráno jsme se vzbudili asi půl hodiny před východem Slunce, tak jsme si na něj v poušti pěkně počkali a pak samozřejmě běhali po dunách a zběsile fotili. Po fotografickém uspokojení jsme se vydali zpět k autu, které stálo přesně tam, kde jsme ho nechali (naštěstí). Vyrazili jsme do Khamlii, kde jsme měli domluvenou schůzku s Abdellahem, který nás měl vzít na dvouhodinovou projížďku na veloudech. Po cestě už mi Abdellah volal, kde přesně jsme. Cca za 10 minut jsme do Khamlii dorazili a s Abdellahem se našli téměř okamžitě. My byli jediní bílí široko daleko a tohle byla vážně malinka berberská vesnička. Kontakt na tohohle týpka jsme dostala od kamaráda, který byl v Maroku cca rok přede mnou. Cenu za projížďku na velbloudech jsme měli domluvenou předem po emailu (250 dirhamů za osobu/2 hodiny jízdy). Abdellah nám řekl, že velbloudi na nás čekají v Merzouze, takže musíme zpátky. Nabídl nám dvě možnosti, buď můžeme jet společně do Merzougy, tam my nasedneme na velbloudy, dojedeme do Khamlii s tím, že mu dáme klíčky od auta a on nám auto i se všema věcma převeze do Khamlii nebo, že začneme i skončíme v Merzouze a on s námi pak pojede zpět do Khamlii. Což o to, já stará důvěřivka bych mu ty klíčky klidně i dala (mám vážně superschopnost nebýt podezřívavá a lidem věřit, i když je neznám...nečekaně se mi to ještě nevymstilo...teda během cestování :D ), ale Mára, stará podezřívavka byl celkem proti, tak jsme se přiklonili k variantě číslo 2. Abdellah nastoupil k nám do auta a my jeli do Merzougy. Tam už na nás čekal velbloudář se 4 velbloudy (můj se jmenoval Scooby-Doo a bylo mu 20 let). Lucčinýmu velbloudovi bylo 15, Márovýmu 5 a Honzovýmu 4 roky (ten byl taky nejmíň poslušnej). Týpek nás na ně pěkně naskládal, přivázal je provazem za sebe a už nás vedl do pouště. Byli to jednohrbí velbloudi, ale na hrbu měli takové pěkné sedlo z dek i s řidítkama, takže to bylo pohodlnější než jsem čekala :) Týpek, co nás vedl pouští měl krásnou tradiční róbu a "turban" na hlavě a uměl dost obstojně anglicky, takže jsme se toho během výletu i dost dozvěděli. Také měl velkou vášeň pro fotografování, takže se furt ptal, jestli chceme vyfotit a půjčoval si od Honzy a Luci zrcadlovku :D V půlce dvouhodinové procházky pouští nás zastavil před vysokou dunou s tím, že velbloudi ji nevylezou, ale jestli chceme, můžeme si sundat boty a vylézt si nahoru. Zde se projevilo naše "češství", jelikož jsme ze začátku nechápali, proč si máme sundavat boty a nechávat je s cizím týpkem někde uprostřed pouště :D Až když nám vysvětlil, ať si je klidně necháme, ale půjde se nám špatně a budeme je mít plné písku, uznali jsme, že má pravdu, sundali boty a šli. Z duny jsme měli krásný výhled na velkou část pouště, tak jsme opět pofotili, pak běželi z duny dolů, což byl super adrenalin, nasedli na velbloudy a jeli zase zpátky. V cíli jsme slezli z velbloudů, dali týpkovi "odměnu" za super výlet do kapsy. 

U Abdellaha doma (Casa Khamlia)

Naložili jsme Abdellaha, který na nás celou dobu čekal, do auta a jeli jsme. Ten se nás ještě zeptal, jestli nechceme zajet do jednoho obchůdku po cestě a pak k němu, že by nám uvařil nějaké typické jídlo a můžeme se u něj rovnou i vysprchovat. Zejména vidina sprchy "zdarma" nás lákala, jelikož jsme věděli, že naše první sprcha nás měla čekat až v Marakéši na hotelu. Tak jsme samozřejmě se vším souhlasili. My šli do obchůdku a Abdellah zatím skočil na tržiště pro ingredience na naši hostinu. V obchůdku jsme si nakoupili nějaké maličkosti. Mým hlavním cílem v Maroku byly samozřejmě haremky. Jedny úžasné (zrovna je mám teď u psaní na sobě :D ) tmavě růžové se mi okamžitě zalíbily a tak začalo smlouvání. Oni to prostě milují! No a já se nedám... Prodavač začal na 300 dirhamech a já dřív někde četla, že v Maroku lze ceny usmlouvat až na třetinu ceny, takže jsem mu řekla, že to vůbec a on se mě zeptal, kolik bych dala. Tak jsem hned nahodila 100 dirhamů. To mi řekl, že je málo a zkrachoval by a bla bla. No klasické výmluvy. Po chvíli smlouvání (jelikož se mi ty haremky fakt líbily a vyloženě jsem je chtěla) jsem tedy slevila na 120 dirhamů a řekla, že to je můj strop a poslední slovo. Chvíli to ještě zkoušel, ale když viděl, že se mnou nehne a já už se chystám k odchodu, vysloužila jsem si titul "silná jako berberská žena" (You are strong like a berber woman) a odcházela spokojeně se svými novými haremkami za 120 dirhamů. Během nákupů jsme taky dostali skleničku naší první berberské whisky, jak přezdívají přeslazenému mátovému čaji, který je v Maroku více než oblíbený. 

S Luci a velbloudářem

Před obchůdkem už na nás čekal Abdellah, tak jsme ho naložili a jelo se zpět k němu domů do Khamlii. Abdellah nám u sebe vše ukázal, a zatímco on šel vařit, my se vystřídali ve dvou sprchách. Čistí a voňaví jsme pak v Abdellahově barevném domečku konverzovali o všem možném. Anglicky uměl, ale nebyl to úplně zázrak. Tudíž ne vše nám porozuměl. Vařil to jídlo neskutečně dlouho. Dodnes si myslím, že to byla určitá forma taktiky, jelikož měl v domečku dva opravdu pěkné pokoje na přespání. Do poslední chvíle doufal, že u něj přespíme. Mezitím, co měl jídlo na plotně nás tedy vzal do jednoho domku kousek odsud, kde hrali muzikanti ze Súdánu a Mali. Bylo tam pár turistů. Nejprve jsme jen seděli a poslouchali nevšední hudbu a pak vznikla jakási tancovačka v kroužku, kdy pár lidí bylo vždy uprostřed. Pak jsme šli zpět k Abdellahovi domů a on konečně začal servírovat (teď už asi) večeři :) Dostali jsme tajine, kuskus, zeleninový salát, dezert a berberskou whisky (čaj). Lepší kuskus už jsme pak v Maroku nejedli. Po jídle na nás Abdellah samozřejmě zkoušel to, co jsem si myslela už dávno, že už je pozdě a kam bychom teď jezdili. Ať přespíme u něj. Maročani jsou zkrátka tělem i duší obchodníci. A ono se není čemu divit, tady v té poušti se ničím jiným neuživí... My ale byli nekompromisní a řekli jsme, že musíme dál. Teď zbývalo vyřešit peníze. Zeptali jsme se tedy, co po nás za ten příjemně strávený den chce. Zkusil 350 dirhamů (za velbloudy bylo předem domluveno 250 dirhamů), tak jsme usoudili, že 50 dirhamů za jídlo na každého stačí a řekli, že mu dáme 300 na osobu, tudíž 1200 dirhamů. Ani nějak nesmlouval, vzal peníze a už jsme se loučili. Občas si napíšeme na Whatsappu a jelikož jsem v Maroku rozhodně nebyla naposled, určitě se ještě uvidíme.

Berberská whisky neboli mátový čaj

Byl večer a my dnes v noci plánovali spát v soutěsce Todra, kam jsme měli druhý den namířeno. Cesta byla ještě dlouhá. Po cestě jsme uviděli jakési studny nebo doly a jelikož jsme zvědaví tvorové, zastavili jsme a chtěli se jít mrknout. To už k nám samozřejmě běželi dva Maročani, kteří nám začali vše vysvětlovat, rozsvítili dole v dole a táhli nás pod zem :D Tam se nikdo s ničím nepáře, když vidí turistu, z kterýho by mohlo něco kápnout... V dole to vypadalo všelijak, ale rozhodně ne bezpečně :D Nezpevněné chodby, na cestu nám svítil týpek propan-butanovou lahví :D Po prohlídce dolu nám samozřejmě opět nabízeli ubytování, jídlo, čaj, ale my museli dál, takže jsme jim strčili jen nějaký ten drobák za prohlídku a jeli. Do Todry jsme dojeli až někdy kolem 9. hodiny večer. Projeli jsme téměř celou soutěskou a hledali, kde se na noc uložíme. Byla to ale bída. Všude jen šutry a strom žádný. Takže žádná ideálka na stan ani hamaku. Nakonec jsme zastavili u silnice, kde byl na kopečku plácek, kde by šel stan jakštakš postavit a Mára se rozhodl, že hamaku si pověsí mezi dva sloupy elektrického vedení. Jenže jsme všichni pořád seděli v autě a kecali a nikomu se nechtělo do té zimy, po asi hodině a půl Márovi ruplo v kouli a šlápnul na plyn s tím, že jedeme zpátky a po cestě najdem nějakej kemp, kde budou mít stromy :D Tak jsme kus jeli a pak nás zase na silnici odchyt nějakej týpek a ptal se, co hledáme. Tak jsme řekli, že kemp a on se nám nejdřív chtěl nasáčkovat do auta, ale jelikož jsme tam měli fakt bordel, tak že by mi nejspíš musel sedět na klíně, běžel před autem jako poslušný pejsek. Přijeli jsme k zavřeným vratům, on vyšplhal po sloupku a přeskočil je, zmobilizoval majitele a už se otvírala vrata a my vjížděli dovnitř. Byl to hotel a za ním byla tráva a stromy. Kluci to zcheckli (samozřejmě nás chtěli tahat do hotelu), chtěli po nás 200 dirhamů, ale Honza (měl fakt radost) to usmlouval na 150. Rozdělali jsme hamaky a stan a v té kose se uložili ke spánku. 

18.2.2017

Soutěska Todra

Ráno bylo očividné, že jsem byla jediná, komu nebyla zima (aby jo v mém Siru Josephovi do -32°C). V noci jaksi mrzlo a byli jsme opravdu rádi za bundy a čepice. Jeli jsme zpět přes soutěsku. Na začátku jsme si všimli schodů a řekli si, že se půjdem kousek nahoru mrknout. Vzala jsem si teda nízký pohory, což se ukázalo jako ne moc dobrej nápad, jelikož cesta byla samej šutr. Jelikož jsme si s Luci myslely, že jdeme jen někam kousek, nevzaly jsme si ani vodu, nic, jen foťák a kameru... Nakonec se z toho vyklubalo, že jdeme až na vrchol masivu prohlédnout si soutěsku zvrchu. Kluci už byli nahoře a my s Luci usoudily, že asi nemusíme mít úplně všechno a otočili to. Kluci nás po cestě dohnali a k autu jsme dorazili společně. Konečně voda! Po tom, co jsme se posilnili jsme si všimli, že v předtím opuštěných stáncích přibyli prodavači s různým zbožím a už se šlo zase na lov! Hned v prvním stánku naproti autu byly rozvěšené haremky a já samozřejmě neodolala... Nakonec jsem si odnášela dvoje za 140 dirhamů (původně chtěl 230) od prvního stánku a další od stánku vedlejšího za 70 dirhamů.

Soutěska Dádes

Dále jsme pokračovali do další soutěsky Dádes, kterou jsme vzali spíše ve jménu autoturistiky a fotili převážně z auta nebo někde na chvilku zastavili. Dál už před námi byla jen cesta do Marakéše, kde nás čekalo první spaní v posteli. Po cestě jsme se stavili v nejvýše položeném sedle v Maroku - Tichka (2260 m n.m.), kde nás zase "přepadli" prodavači a my si mysleli, že už nás tam budou vážně držet navždy. Zcela neodbytní. Do Marakéše jsme dojeli až za tmy a sotva jsme projeli zdmi Mediny, tak to vypuklo...CHAOS...ale totální. Všude auta, kola, motorky, lidi... Všichni Vám klepou na okna ze všech stran a křičí: "Do you need a help? Where are you going? Do you have an address?" Blázinec! Vždy, když nám navigace ukazovala nějakou cestu, tak to buď nešlo nebo byla zavřená nebo tam žádná ani nebyla. Nakonec jsme se rozhodli z Mediny radši úplně vyjet a objet to z jiné strany. Do Mediny jsme tedy vjeli z druhé strany, což bylo o poznání lepší a zastavili na Place Laarousse, což mi napsal majitel hotelu. Z hotelu jsem také měla informaci, že nemám za parkoviště zaplatit víc než 4 eura. "Parkovištní gang", což si představte jako partu mladých kluků v drahých hadrech s řetězi na krku a žvýkačkou v puse, který měl parkoviště (řekla bych, že neoficiálně) na starosti po mně chtěl 200 dirhamů, s čímž jsem se nehodlala smířit. Řekla jsem jim, co mi bylo řečeno z hotelu a oni pořád mleli něco o tom, že teď je výjimečná situace (den předtím umřel nějaký významný politik a konali se zde nějaké ceremonie) a platí se víc. Což mě jako zákazníka hotelu samozřejmě nezajímalo. Chtěla jsem to tedy vyřešit rovnou s majitelem hotelu. Ten jeden řekl, že ho zná a že mě tam zavede. Šli jsme tam s Márou a Luci s Honzou počkali na parkovišti v autě. Majitel ale v hotelu nebyl, byl tam jen nějaký mladý klučina, který moc nevěděl, která bije. Tak nakonec řekl, že na majitele máme počkat na parkovišti, že tam za chvíli dorazí. Majitel Azíz dorazil sotva za pár minut a s parkovištním gangem se začal dohadovat v arabštině. Ti nakonec řekli, že teda 70 dirhamů, a jelikož už i majitel vypadal zoufale, sice naštvaní, jsme kývli. Řekli nám, že musíme zaparkovat v nějaký úzký uličce, kam se zacouvávalo. Nejdřív řídil Mára, ale bylo to na úplný milimetry, tak Máru jeden ten týpek vystřídal a s grácií tam zacouval (asi už byl zvyklej). Dali jsme jim prachy, vzali si věci a šli jsme na hotel. Na hotelu (Riad Dar Mchicha) nám Azíz řekl, co a jak, dal nám mapu, ukázal jak se kam dostat, omluvil se a řekl, že za to parkování nám dá slevu 20 dirhamů na ubytování. Šli jsme si hodit do pokoje věci - jedno letiště (pro mě a Luci), dvě postele a hezká koupelnička. Nic extra, ale stačilo. Měli jsme už fakt hlad, takže jsme se sebrali a šli rovnou do města.

Sedlo Tichka

Těma křivolakýma uličkama to byla vážně sranda. Téměř vše zastřešeno. Orientace nula. Vůbec jsem nevěděla, jestli jdem dobře. A to upozorňuju, že mám velice dobrý orientační smysl. Ale města typu Marakéš, to je jak když vás postaví do zastřešeného bludiště a řeknou dojdi na sever. Dodnes si myslím, že nejvíc nápomocný by nám tu byl kompas a ne mapa nebo GPSka :D Nakonec jsme po cestě v "bludišti" potkali ještě týpky, co nám nabízeli hašiš, zeptali jsme se na cenu. Chtěli za to 450 dirhamů, to jsme se mu vysmáli a nakonec jsme se dohodli, že nám ukrojí půlku (což nám ve výsledku na vyzkoušení bohatě stačí) a my mu za to dáme 150 dirhamů. Obchod uzavřen a my šli na velké náměstí Djemaa El Fna, které bylo sice z poloviny zavřené, ale i tak tam bylo dost stánků. Hodně z nich bylo s čerstvě vymačkávanými šťávami, což nás majitel hotelu upozornil, že si nemáme dávat, jelikož je ovoce napíchané tou jejich vodou a turistům z toho často bývá špatně. S jídlem jsme se rozhodli v Maroku riskovat a jíst na ulici (přecejen Imodia máme kdyžtak dost - a nakonec jsme ho ani nepotřebovali). V prvním stánku jsme si dali kuskus (až na Honzu, který neodolal kebabu - jeho osobní závislost). Po jídle jsme prošli náměstí, usmlouvali ještě nějaké sladkosti a šli zpět na hotel. Opět zážitek najít cestu zpět. 

19.2.2017

Stánek s kořením v Marakéši

Po sice krátkém, ale velice pohodlném spaní jsme šli v hotelu na snídani, byla v ceně a byla super. Teda hlavně pro mě, jelikož tam byl velký výběr sladkého a jak víme, já slanou snídani nemůžu. U snídaně samozřejmě nemohl chybět mátový čaj a výborná káva. Po snídani jsme si sbalili věci a donesli dolů do úschovny. Ještě jsme poprosili o vytisknutí letenek, jelikož letiště ve Fezu neakceptuje ty elektronické. Pak jsme vyrazili do města v domnění, že si půjdeme prohlédnout všechny paláce, mešity a zkrátka památky. Ale opět jsme se dostali do souku (tržiště)a z něj zkrátka nebylo cesty zpět. Ať jdete doleva, doprava, rovně nebo se vrátíte, nikdy nedojdete tam kam chcete a pořád jste na tržišti (tak bych mohla shrnula Marakéš jednou větou :D ). Tak jsme zas pochodili, nakoupili hromadu potřebných i nepotřebných věcí a po několika hodinách se rozhodli, že se na tržišti jen najíme a na památky kašlem. Sedli jsme si teda na lavičky proti dvěma Němcům k ryze pouličnímu jídlu, dali si tajine. K němu jsme dostali rajčatový salátek a samozřejmě čaj :) Za tajine s čajem chtěli 50 dirhamů. Vydali jsme se zpět do hotelu, zaplatili ubytovaní - 482 dirhamů pro 4 osoby v soukromém pokoji s koupelnou a se snídaní, vzali si věci a pokračovali k autu. Mára muse vyjet z té úzké uličky smrti, kde jsme parkovali, ale naštěstí už popředu a zvládl to na jedničku. 

Imlil

Z Marakéše jsme si to štrádovali do Imlilu prohlédnout si terén a Jebela Toubkala (alespoň zespod - v dubnu 2018 snad i zvrchu). V Imlilu ale Mára stále nebyl spokojený, takže jsme jeli dál po cestě, kterou už očividně jezdí už jen místní a jeli jsme až tam, kam to šlo. Doslova. Skončili jsme, když skončila i cesta. Chvíli jsem myslela (po zkušenosti z pouště, kdy se tam Mára rozhodl Dácinku trochu zahrabat), že pojede i dál přes to kamení :D Cesta končila v 1940 m n.m. Bylo to tam krásné. Fotogenické. Všude kolem hory. Ale Toubkala jsme stejně neviděli, jelikož byl ještě asi 6 km od nás. Potkali jsme spoustu odvážlivců, kteří odtamtud zrovna scházeli. Jedni říkali, že je nahoře moc fajn počasí, prý jen mínus 12 :D Od Toubkala jsme odjížděli celkem pozdě a ještě nás čekala cesta do Essaouiry (neboli Astaporu ze Hry o trůny). Cesta kolem Marakéše byla opět peklo. Ještě po tmě. Chodci, kola, auta, skútry. Tam, kde jsou oficiálně dva pruhy si Maročani z fleku udělají pruhy 4 - 5. Projede vedle Vás týpek na skútru se štaflema v podpaží. Za chvíli máma s tátou na motorce a dlouhou rolí koberce pod pažou. Zkrátka Afrika :D 

Kousek před Essaouirou jsme odbočili na polňačku, která vedla skoro až na pláž. Zaparkovali jsme, šli omrknout pláž, pak se vrátili k autu. Postavili Luci a Honzovi stan a s Márou jsme zůstali v autě, jelikož začalo poprchávat. 

20.2.2017

Ranní koupačka v Atlantiku

Ráno jsme se s Luci převlékly do plavek a všichni 4 jsme šli na pláž. Bylo o něco víc vody než večer předtím. Svlékly jsme se a běžely do oceánu, ale byly celkem velké vlny a jak se voda vracela, tak nám solidně podrážela nohy (a vůbec nemluvím o tom, jak byla studená...i když na Finsko v listopadu to ani zdaleka nemělo). Až nám jedna nohy podrazila opravdu a já se klátila s kamerou v jedné ruce a ovladačem k ní v druhé, zatímco mě Luci chytala :D No muselo to vypadat komicky. Nakonec jsem ale nějak hlavu i ruce udržela nad vodou a odneslo to jen kolínko lehkou odřeninou :) Vtipný byl kontrast kluků na pláži v čepicích a zimních bundách a my v plavkách rochnící se v Atlantiku. Po koupačce jsme šli zpět k autu a pokračovali do Essaouiry. Prošli jsme si Medinu a pak šli směrem k moři s tím, že si dáme někde na oběd ryby. Za chvilku nás u jednoho stánku odchytil týpek, který nám nabídl, že nám za 300 dirhamů udělá rybí hostinu pro lidi. Naházel nám tam krevety, chobotničky, kalamáry, sardinky a spoustu ryb. My se usadili a už nám to postupně vše nosili, včetně salátku a bagetek. Když jsme dojedli, už jsme jen omrkli rozbouřený Atlantik a jeli směr Ouzoud. 

Část našeho oběda v Essaouiře

Cesta byla dlouhá. Celou dobu pršelo. Tentokrát řídil Honza až jsme se opět dostali do té marakéšské dopravní džungle. Tak si tak jedeme. No spíš popojíždíme v kolonách před křižovatkou a najednou PRÁSK! Zezadu to do nás napálil týpek na skútru a pěkně se rozmáznul. Tak Honza okamžitě zajel na kraj, Mára vyběhl z auta a začali to řešit. Přecejenom jsme zaplatili depozit 27 tisíc za to, že se autu nic nestane a teď jsme stáli v Marakéši s pěkně odřenym autem a prasklým zadním nárazníkem. Z klučiny ale najednou začalo padat, že na to ani nemá papíry a skútr je táty, takže samozřejmě nechtěl volat policajty, což my ale museli právě kvůli tomu depozitu, abychom měli v ruce důkaz, že to nebyla naše vina. Zkoušeli jsme různá čísla, ale všude mluvili jen francouzsky a angličtina žádná. Kluk logicky nebyl ochoten to vyřídit. Holt si chudák vybral špatný auto. Nakonec šel Mára na křižovatku a odchytil tam nějakýho policajta, který slíbil, že tam pošle kolegu. Půl hodiny jsme čekali a pořád se nic nedělo. Týpek už byl značně nervózní a Honza měl hlídku, aby nezdrhnul. Úplně to ale nezvládl, pže týpek v jednu chvíli prostě na chodníku naskočil na skútr a odjel. V tu chvíli chytil Mára úplnej amok a začal po Honzovi hrozně křičet, že je blbej a jak ho mohl nechat zdrhnout, co budem jako teď dělat (upřímně se nedivím, těch 27 tisíc, co bylo v depozitu bylo jeho). No, co jsme mohli dělat. My s Luci jsme v tom měly jasno. Pozitivní myšlení "podívej se, jak je to auto poškrábaný všude, toho si nevšimnou a bude to v klidu". Nezbývalo než to zkusit nějak spravit, škrábance "smazat" a v papíru se zaznamenanýma škrábancema to trochu poupravit, což se ve výsledku i povedlo a vracení auta na konci tripu proběhlo hladce bez mrknutí oka :) Nikdo si ničeho nevšiml. Jsme prostě dobří :D  

Propršelo nám téměř celou cestu a my nebyli úplně nadšení. Před Ouzoudem ale naštěstí přestalo. Vyjeli jsme kus nad Ouzoud a hledali místo na přespání. Pořád jsme s Márou doufali, že najdem nějaké stromy a v těch hamakách se ještě jednou vyspíme, ale bohužel to nedopadlo. Našli jsme jen nějaké políčko plné šutrů a strom žádný. Honza s Luci postavili stan a my s Márou byli opět odkázaní na auto. Byli jsme v 1300 m n.m. a přesto, že bylo teprve 10 hodin večer, teplota byla 6,5°C. 

21.2.2017

Vodopády Ouzoud

Ráno jsme zjistili, že v noci i sprchlo, takže jsem nakonec byla celkem ráda, že jsme nenašli stromy na hamaku. Vyrazili jsme k Ouzoud vodopádům. Sotva jsme zaparkovali u zídky, už se k nám hrnul nějaký průvodce. Celkem dobře jsme s nim pokecali a on nám pak doporučil jít na vodopády z tzv. nature side a ne turistique. Vodopády jsme tedy nejprve viděli zvrchu, pak z boku, pak jsme to celé obešli, přešli po lávce na řece a pak naproti šplhali po horách, až jsme se dostali na turistique trasu. Celou dobu s námi šel týpek, který si myslel, že když nám bude dělat "průvodce", něco mu dáme. Ani náhodou. Za prvé jsme se o tu službu neprosili, za druhé nás vedl Mára (to podle toho taky vypadalo :D ) a za třetí jsme mu stejně prd rozuměli, když toho anglicky moc neuměl :) Na turistique trase, kde jsme vylezli bylo pár pěkně drzých opic. Jedna z nich se pokusila Márovi ukrást kabel od powerbanky, ale neuspěla. Já si pak takovou malou roztomilou fotila a ona mi chňapla po mobilu, takže jediné, co mám je fotka opiči packy na mé noze :D Pokračovali jsme až pod vodopády. Původně jsme si mysleli, že tam strávíme tak půl hoďky, ale nakonec z toho byly hodiny dvě. 

Odsud nás čekala 5,5 hodinová cesta do Fezu. Po cestě jsme stavěli jen na nějaké to čůrání a nákup pomerančů na sváču přímo z korby auta. Ve Fezu jsme našli parkování přímo za zdmi Mediny, týpek po nás chtěl 30 dirhamů, což nám ve srovnání s Marakéší přišlo super. Načež jsme se pak v hotelu dozvěděli, že jsme ho sakra přeplatili, a že jsme neměli platit předem...No kdo to mohl vědět že? Tak jsme jen doufali, že to po nás při odjezdu nebudou chtít znovu, jelikož jsme nedostali žádné potvrzení a nejsme dostatečně černí, abychom si hráli na domácí. (Naštěstí nechtěli) Šli jsme na hotel, kde jsme dostali pokoj v přízemí, nechali si tam věci a šli do města. Opět obchůdky všude, ale odolali jsme a nic si nekoupili (pro dnešek). V jedné pouliční restauraci jsme si sedli na jídlo. Menu za 50 dirhamů, které zahrnovalo předkrm, polévku, hlavní jídlo a dezert. Jako předkrm jsem měla čočku, olivy a chléb. Pak marockou polévku hariru. Jako hlavní chod pastillu, což bylo velice zvláštní, jelikož to byla jakási smažená placka plněná směsí z kuřete, cibule a další zeleniny, posypaná cukrem a skořicí. A jako dezert jejich typické pečivo a pomeranč se skořicí. 

22.2.2017

Koželužny ve Fezu

Den odjezdu je tu. Ale ještě předtím nás čeká průzkum města Fez. Snídaně na hotelu byla až od 9, takže jsme bohužel nemohli vyrazit tak brzy, jak jsme čekali. Po snídani už jsme se ponořili do útrob mediny a malých obchůdků a hlavním úkolem bylo najít koželužny. Když už jsme v tom Fezu, městě kůží. Šli jsme ulicí a opět jakoby nám jeden Maročan četl myšlenky a začal nám ukazovat fotku koželužen a Terasse de Tannerie, což byla přesně ta terasa, o které se psalo v mém NG průvodci, odkud je krásný výhled na koželužnu. Tak nás hned čapnul a šel s námi. Dovedl nás až ke krámku, kde si nás přebral prodavač a odvedl nás na střechu, kde byl přesně ten nádherný výhled na tradiční koželužny v akci. I když v první chvíli ho možná přebyl ten smrad. Bylo to neskutečné. Ještě teď, když si na to vzpomenu, obrací se mi žaludek všemi směry. Smrdělo to jako kdybyste měli v hlavu v žumpě a chvíli jsme fakt myslela, že se pozvracím. Takže poučení pro příště? Kolíček na nos... Tak jsme se chvíli kochali a fotili týpky, co v těch močkách šlapali kůže a já si jen představovala, jestli to jsou svobodní mládenci nebo takhle načichlí vážně chodí domů k manželkám. Tady už bych i chápala ten zahalený obličej a pod ním pro jistotu ještě roušku :D Když jsme se pokochali, šli jsme s prodavačem dolů, prošli celý jeho obchod s koženým zbožím, ale vzhledem k cenám jsme si vážně nic nevybrali. Pak jsme se ještě tak hoďku courali po městě, něco pokoupili, na hotelu si vyzvedli auto a jeli směr letiště. Honza s Luci navigovali. Potřebovali jsme sehnat ještě benzínku, kde umyjem auto, protože u naší autopůjčovny se připlácelo za umytí, když to neuděláme sami. Zkusili jsme dvě benzínky, ale ani u jedné nebyla myčka. U té druhé nám ale poradili, kde myčka je. Zajeli jsme na benzínku Total a šli se zeptat na mytí auta. Byl tam týpek, co vypadal jak

Mandarinky z korby náklaďáku

Pablo Escobar. Samozřejmě uměl jen francouzsky. My se ho ptali, kolik chce za umytí vnitřku i venku auta. Pochopila jsem, že po nás chce asi 25 dirhamů, což mu Mára nerozuměl a snažil se to usmlouvat na 50 :D Což týpek trochu nechápal, ale nakonec jsme se domluvili. Ono totiž 25 dirhamů je fakt nic, když autopůjčovna za stejnou službu chtěla 300 dirhamů. Vzali jsme si ven všechny věci, že si je zatím přebalíme a Pablo nám začal píglovat auto. Mytí trvalo 25 minut, zaplatili jsme 25 dirhamů a jeli jsme směr letiště. Teda tady jsme si to ještě pořád mysleli. Luci navigovala na letiště podle své navigace, ale podle všeho to byl jen vjezd do nemocnice. A mně bylo celou dobu divný, že to je snad první město, kde nejsou žádné ukazatele na Airport :D (Letiště jsou většinou skvěle značena i v těch největších dírách) Jelikož jsme měl hodinu a třičtvrtě do odletu letadla a Ryanair nám den předtím poslal email, že máme být na letišti alespoň 3 hodiny předem kvůli důkladnějším kontrolám, Mára zase chytil malýho nervíka, že nás navigovali špatně a letiště je o 11 km dál. Tak jsem vylovila svou navigaci (dodnes nechápu, kde se u té Lucčiné stala chyba) a jeli jsme na letiště. Po cestě samozřejmě bylo cedulí, jak máku, které na letiště vedly :D Zaparkovali jsme na místě, kde jsme si auto půjčovali, Luci s Honzou  šli nechat odbavit zavazadlo a proti nám s Márou už pochodoval týpek, že si auto přebere. Nastala chvíle doufání, aby naše autonehoda prošla. Ale vy už víte, že prošla. Ničeho si nevšiml. Ani to teda nevypadalo, že by ho to nějak extra zajímalo. Jen tak zběžně auto obešel, zkontroloval benzín a kilometry, zavolal kolegovi do kanceláře, že je vše v pořádku a dal Márovi papíry, ať je do kanceláře zanese.

Na letišti jsme absolvovali tu "super zvýšenou bezpečností kontrolu", kdy jsme si museli sundavat jen boty a já prošla i s hodinkama a drobnýma v kapse a Mára dokonce s 1,5 litrovou lahví, ve které měl minimálně ještě čvtrt litru vody. Njn, v Maroku jsou holt bezpečnostní kontroly na jiné úrovni.

Přehled cen na závěr:

° kožené - vlněné pantofle = 100 dirhamů

° haremky v poušti = 120 dirhamů

° haremky v Todře = 70 dirhamů

° čepice z ovčí vlny = 40 dirhamů (a dodneška lituju, že jsem si jich nekoupila aspoň 5 v různých barvách :D )

° dřevěná krabička = 80 dirhamů

° arganový olej 100 ml = 10 dirhamů

° koření 200g = 40 dirhamů

° stříbrný náramek = 30 dirhamů

° cena dieslu 1l = 9,45 dirhamů

° cena benzínu 1l = 10,45 dirhamů
° cena hotelu v Marakéši = 37 euro (pro 4 osoby)
° cena hotelu ve Fezu = 30 euro (pro 4 osoby)

Celková trasa 2350 km - cena za pohonné hmoty = 1200 dirhamů

Fotoalbum na fb: https://www.facebook.com/media/set/?set=a.10208352301868469&type=1&l=43542fdb96

Příště Vás čeká Portugalsko