LAKE DISTRICT NATIONAL PARK (28. - 29.5.2016)
Národní park o celkové rozloze 2330 km² byl založen roku 1951. Je zde 16 přírodních jezer, několik malých přehrad, 180 kopců nad 600 m a čtyři nad 900 m. Scafell Pike je nejvyšší horou Anglie se svými 978 m.
Vše začalo, když jsem výjimečně měla o víkendu volno oba dva dny (což se mi pořád ještě nestává, když zrovna někde necestuju) a my s Honzou vymýšleli, co podnikneme. Vymýšlení ale netrvalo dlouho a shodli jsme se, že navštívíme národní park Lake District a vylezeme na nejvyšší horu Anglie Scafell Pike. Udělala jsem takový malý itinerář samozřejmě s pomocí mého oblíbeného průvodce od National Geographic a mohlo se vyrazit.
 |
| Kemping plac :) |
Na cestu jsme se vydali v sobotu v 9 ráno a podle navigace měla cesta trvat něco málo přes pět hodin (cca 500 km od našeho domova). I s přestávkami jsme počítali, že tam budeme nejpozději v 15:00. To bychom ale nebyli my, kdyby šlo všechno hladce. Nad Manchesterem probíhají velké opravy dálnice, které budou trvat snad do konce roku 2018 a doprava se výrazně zpomalila. A tak jsme chvílema jeli krokem a z našeho plánovaného příjezdu do cíle v 15:00 se rázem stálo 17:30. Normálně by to asi bylo fuk, ale jelikož jsme jeli na blind se stanem a spacákama, chtěli najít kemp až na místě a měli ještě položky v itineráři, které bylo třeba splnit, tak ty 2,5 hodiny navíc byly znát. No nevadí.
Jako první jsme se vydali do městečka Barrow-in-Furness na západním pobřeží (naproti Isle of Man). Tam jsme si udělali krátkou procházku a pokračovali dál do centra Lake District. Vzali jsme to přes městečko Windermere, což má být takové centrum celého národního parku. Což bylo dost dobře poznat na počtu turistů. Na to, že byl konec května, tak byli všude. Městečko zcela zasypáno lidmi. Takový místa moc nemusíme, takže jsme dali jen rychloprohlídku s navštívením turistických informací kvůli případným materiálům a pokračovali na sever.
Z Windermere jsme to vzali po Kirkstone Pass směrem k 20 metrovým vodopádům Aira Force, které jsme chtěli navštívit a doufali, že po cestě najdeme nějaký kemp, který bychom si mohli ještě před vodopády zaplatit. Jeli jsme cestičkami okolo jezer, které byli plné potulujících se ovcí, takže jsme občas museli uplně zastavit a počkat než se ovce rozhodnou uskromnit a nezabírat tu silnici celou. Přírodou to je už takové malé Skotsko. Přecejenom to už je, co by kamenem dohodil.
Uprostřed ničeho jsme si najednou všimli odbočky do kempu od Caravan Clubu (což je jeden z nejdražších kempů v Anglii, ale za pokus nic nedáme) a tak jsme zaparkovali a šli se zeptat na recepci na cenu. Měli jsme štěstí, jelikož recepce už měla být pár minut zavřená, ale jelikož tam paní ještě něco řešila, tak bylo otevřeno. Za dvě osoby, stan a auto na noc chtěli 24 liber, což jsme usoudili, že je lepší než někde hledat něco jiného (v Anglii je totiž kempování mimo kempy striktně zakázáno a my tenkrát ještě neměli koule na to to risknout resp. se nám kvůli 12 librám na osobu nechtělo riskovat tučnou pokutu). Tak jsme si vzali jen lísteček a řekli, že ještě někam jedeme a vrátíme se tak za 2 hodinky.
 |
| Aira Force |
Naskočili jsme do auta a pokračovali k vodopádům. Cesta trvala asi půl hodiny. Zaparkovali jsme na vyhrazené ploše, zaplatili 5 liber za parkoviště (ano parkoviště jsou většinou to, co vás ve Velké Británii na výletech stojí nejvíc), nazuli pohory (kdyby náhodou) a vyrazili k vodopádům. Cesta trvala sotva 20 minut a před námi se objevily krásné vodopády v naprosto liduprázdné přírodě (jelikož málokdo chodí na vodopády kolem 9. hodiny večer). Pokochali jsme se a vyrazili zpět.
Někdy po půl 10 jsme dorazili do kempu a deal zněl jasně. Já rozdělám stan, Honza gril. Samozřejmě jsem byla rychlejší, ale to je asi jasný jelikož je Honza mužského pohlaví :D Poseděli jsme, popili, dali si pár klobásek a šli zalehnout.
Ráno jsme vstali brzy, vše zabalili a před 8. hodinou už jsme byli na cestě. Opět jsme se nechali inspirovat průvodcem National Geographic a vyrazili na projížďku kolem centrálních jezer, s tím, že kolem toho u Windermere už jsme měli splněno z předešlého dne. Z kempu u Patterdale jsme se vydali na sever přes Troutbeck, Keswick, okolo jezera Derwent water (nedaleko se nachází město Seathwaite, což je se srážkami 3000 mm ročně nejdeštivější místo v Anglii - nám teda naštěstí nepršelo). Z Buttermere jsme jeli úzkou cestičkou plnou stoupaní a klesání (25% - jaké překvapení, když jsme tam potkali i doubledeckery jezdící jako pravidelný spoj) přes Seatoller a Rosthwaite zpět do Keswicku a odtamtud jsme jeli do městečka Grasmere, které kromě toho, že má být vážně hezké má Grasmere Gingerbread Shop nacházející se na hřbitově u kostela St. Oswald´s a podle National Geographic se tam má prodávat nejlepší perník na světě. Jistěže jsem ho potřebovala nutně vyzkoušet. Když jsme miniaturní obchůdek na hřbitově našli, byli jsme ale zklamaní. Sice to tam nádherně vonělo, ale jelikož byla neděle, otvírali až 12:30 a jelikož bylo 10:30 a my měli ještě hodně plánů, nemohli jsme čekat. I když se už před obchůdkem tvořila fronta lidí, kteří říkali, že rozhodně počkají.
 |
| Wast Water |
Z Grasmere už jsme se vydali směrem k nejvyšší hoře Anglie jejíž výstup měl završit náš výlet. To bych nebyla já, abych nevybrala tu nejlepší cestu. Usnesla jsem se, že Honza toho ježdění do strmých svahů ještě dneska neměl dost a vydali jsme se po Hard Knott Pass po cestičce smrti ke Scafell Pike. Byl to vážně luxusní zážitek (i když myslím, že to bylo hlavně tím, že jsem neseděla za volantem a většinu času si to jen užívala nebo se modlila, aby nám projíždějící auto neurazilo o milimetr zrcátko), stoupání a klesání 30%, všude kolem jen hory a strmé srázy a všude kolem spousta aut (před námi, za námi, naproti), neustálé vyhýbání se... Myslím, že Honzovi se nejednou orosilo čelo. Nakonec ale vše dobře dopadlo a před námi se otevřel překrásný výhled na jezero Wast Water, což má být nejtmavší, nejhlubší a nejpochmurnější jezero. Mělo vážně kouzlo a jak se kolem něj tyčily všude ty hory a s přihlédnutím k tomu, že tam ani nebylo moc turistů... Prostě pecka! Objeli jsme jezero a zamířili na parkoviště pod Scafell Pike. To se asi na hodinu stalo naší noční můrou, jelikož zkrátka nebylo kde zaparkovat. Po asi 50 minutách neustálého objíždění a doufání, že někdo snad konečně odjede jsme to zcela na prasáka postavili na trávu do véčka, kde se rozdělovaly cesty, usoudili, že projet se kolem nás dá, nasadili pohory a vyrazili.
 |
| Na vrcholu Scafell Pike |
Jelikož se začínalo malinko nad úrovní jezera, tak výstup započal téměř z nuly. Ono samo o sobě 978 m nezní tak hrozně. Hodně z Vás mi totiž řeklo "pff, dyť to nemá ani tisícovku, to i Sněžka má šestnáctset" - ano to sice má, ale kdo z Vás ji šel někdy z nuly? Odpověď znám, jelikož NIKDO... na Sněžku většina lidí vyráží z Pece pod Sněžkou, která sama o sobě leží téměř v 800 m, takže téměř každý urazil na Sněžku max 800 m, víc ani ťuk...S přihlédnutím k tomu, že na Sněžku vede vážně krásná a upravená cesta. Což na Scafell Pike nehrozí. Kromě toho, že tam téměř neexistuje jakékoliv značení, tak skoro celá cesta probíhá po náspu velkých kamenů, takže je to o vyvrknutí kotníku :) Byli jsme rádi, že jsme si oba vzali nové pohory. Cestou jsme ale potkali spoustu exemplářů, které to štěstí s pohorama neměli. To že jsme potkávali hromadu lidi v obyčejných botaskách by se ještě dalo, ale klučina v gumákách nebo paní v balerínách bez ponožek a se slzami v očích, to byl vážně hardcore a do dneška neveřím, že tam vylezli...
My ale ano. Cesta nám trvala cca 3 hoďky, nahoře byl krásný výhled (což když porovnám se Snowdonem nebo Ben Nevisem, tak bylo ojedinělé), tak jsme si udělali fotečky a vydali se na cestu zpět. Tu ale vybral Honza, takže sice byla asi 3x kratší, ale za to taky mnohem strmější a mnohem horší. Vše jsme ale zvládli nakonec jen s jedním malým pádem (mým samozřejmě) a byli dole co by dup. Jelikož už bylo dost hodin, vyrazili jsme směr domov a dorazili jsme až kolem půl 2 ráno (což bylo velice příjemné vzhledem k tomu, že jsme ráno vstávali do práce). Upřímně doufám, že na Scafell Pike už znovu nebudu muset nikdy lézt...
PEAK DISTRICT NATIONAL PARK (25. - 27.7.2016)
Krajina melancholických vřesovišť, pásů lesů a větrných údolí, která se stala prvním národním parkem v Británii roku 1951.
Do tohohle národního parku jsme vyrazily jen s Luci (už ani nevím, proč jsme nevzaly Honzu sebou, ale pravděpodobně nemohl). Jely jsme v pátek odpoledne, jelikož jsem do 15:00 ještě pracovala a na místě jsme byly až kolem 9. večer. Našly jsme pěkný kemp v městečku s příhodným názvem Hope, zašly na recepci, ale ta byla už zavřená (měli otevřeno asi jen do 18:00). Na dveřích byla cedulka, že pokud mají už zavřeno a chcete se ubytovat, tak máte zavolat na číslo, které tam bylo napsané. Tak jsem zavolala. Dostala jsem přesné instrukce, kam v kempu jet, a že si máme stan postavit na místě T2 a v 9 ráno přijít vše vyřídit na recepci (čti zaplatit).
 |
| Stanage Edge |
Naše první zastávka byla na nedalekém hradu Peveril, který jsme ale nakonec viděly jen zespodu, jelikož měl zaprvé zavřeno a zadruhé se platil vstup, takže bychom tam beztak ani nešly. Pokračovaly jsme tedy do Treak Cliff Cavern, kam jsme si zaplatily vstup 9,50 libry/os. a dostaly se na 1. prohlídku ten den. Jelikož to byla prohlídka první, byli jsme tam jen 4. Do jeskyní se vcházelo přes Tardis (pro ty nezasvěcené Tardis je modrá policejní budka, kterou Doktor cestuje v čase v seriálu Doctor Who). Jeskyně byly pěkné, takové menší krápníkové, ale pro ty z nás, kteří byli v Moravském, Českém nebo asi jakémkoliv krasu, to byla spíš jen taková sranda. Když nám totiž týpek ukazoval asi 10 cm záclonu (pozn. autora: zkrátka plochý krápník, který vypadá jako záclona, zjednodušeně) a byl z ní zcela unešen, musela jsem se vážně zasmát pod vousy, když jsem si vzpomněla na tu v Javořičských jeskyních, která má přes dva metry :D Celkově ty jeskyně byly víjimečné hlavně proto, že se tam těží kámen (fluorit pro ty znalejší geologie), který se nazývá Blue John a je vážně krásný.
Po prohlídce jsme ještě vylezly na kopec nad ní, kde byla vyhlídka Mam Torr. Odsud jsme pokračovaly do města Buxton, které je architekturou a stylem inspirováno městem Bath. Tam jsme si udělaly delší zastávku, prošly si celé město, napily se z pramenu sv. Anny, který měl 28°C a pokračovaly dál. Další v plánu bylo Arbor Low Henge (doba kamenná) a Nine Ladies Stone Circle (doba bronzová), z nichž jsme našly jen první neboli "Stonehenge severu", jak je často označováno.
Jako další a nejočekávanější zastávka toho dne bylo městečko Bakewell (mimochodem centrum Peak District), kde měli prodávat (no co jiného než jídlo) tzv. Bakewellský pudink, který je údajně nejlepším pudinkem na světě. Což asi mohu potvrdit, jelikož to byla vážně lahůdka. Teda až na to, jak moc to bylo sladké. Daly jsme si s Luci za 9,50 libry větší "sharovací" typ (měli i malinké pro jednoho) a pustily se do toho. Je to vlastně jakýsi koláč naplněný směsí vajec, cukru a hooodně nasekaných mandlí (údajně by tam měl být i malinový džem, ale ten jsem necítila), na to se nalil vanilkový pudink, který Vám přinesli v jedné konvičce a na to smetana, kterou Vám donesli v druhé. Sbíhají se mi sliny jen, když si na to vzpomenu. Ten pocit, jak nám bylo špatně a byly jsme přejedené a sotva tam funěly (protože to tam přece nenecháme) už si naštěstí nedokážu vybavit.
Po pudinku jsme jely ještě na Stanage Edge, což jsou pískovcové skály a je to velmi oblíbené místo na lezení. My ho využily jen na focení a vrátily se do kempu, jelikož už bylo dost pozdě.
Druhý den už byl spíše v rámci návratu domů a tak jsme se jen zastavily na velmi známém sídle Chatsworth (kde jen parkoviště stojí 4 libry, takže dovnitř a do zahrad za 40 liber vážně jít netoužíte :D ), ve městě Matlock, které asi nebylo až tak ničím zázračné, jelikož si z něj pamatuju jen to, že se tam malé děti koupaly ve fontáně polonahé, když bylo asi 15 stupňů, a že jsme si tam koupily sýry na místních trzích.
SNOWDONIA NATIONAL PARK (13. - 14.8.2016)
Národní park v severozápadním Walesu pokrývá území o rozloze 2142 km² a zdejší hory a vřesoviště patří k nejkrásnějším v Británii. Leží zde nejvyšší hora Walesu Snowdon (1085 m).
 |
| Conwy castle |
Celá naše cesta (tentokrát ve třech s Luci i Honzou) začala v sobotu ráno, když mě Honza s Luci vyzvedli po noční a jelo se. Marně jsem doufala, že když jsem byla v pátek na denní i noční a nespala jsem už víc než 24 hodin, tak na téměř 6 hodinové cestě na zadních sedačkách v autě s dekou a polštářem, usnu...nestalo se tak a mně nezbylo nic jiného než to zvládnout beze spánku :) Jako první jsme dorazili na samý sever národního parku do města Conwy, kde je obrovský hrad, téměř celé město obehnáno hradbami, po kterých se můžete procházet, s výhledem na moře, nejstarším zavěšeným silniční mostem a nejmenším domem ve Velké Británii.
 |
| Swallow Falls |
Po prohlídce jsme jeli více do středu parku a ubytovali se v kempu (6 liber/os.) nedaleko města Betws-y-Coed. Postavili jsme stan a jeli ještě mrknout na nedaleké vodopády Swallow Falls. Byly téměř u silnice, takže jsme nemuseli ani moc nikam šlapat. Po návratu jsme, jak je už zvykem, trochu pokecali a popili a já pak po 36 hodinách beze spánku úspěšně padla a spala až do rána :) Ráno jsme vyrazili do Llechwedd Slate Caverns, břidlicové jeskyně, které mají podle Trip Advisoru stát opravdu za to. Dočetli jsme se, že tam bývá dost plno a hodně rezervací předem a jelikož my nic takového neměli, vyrazili jsme tak, abychom tam byli ještě před otvíračkou, což znamená před 9. ranní. To se samozřejmě vyplatilo. Koupili jsme si lístky (10 liber/os.) na Deep Mine okruh a šli hned na první prohlídku v 9:30. Dostali jsme helmy s čelovkou (mohli jsme si vzít i supr overaly, ale to Honza s Luci bojkotovali, tak nic), pak nás posadili do vláčku a jeli jsme 15 m pod zem. Prováděl nás hrozně supr starý pán - Brian, který se nás pořád na něco vyptával a dost nám zážitek zpříjemnil, i když se nejspíš zaučoval, jelikož ho mentoroval nějaký mladší. Zkrátka jsme měli na 5 lidí rovnou 2 průvodce :D Prohlídka byla skvělá. Byla to ukázka toho, jak se tam břidlice dříve těžila a v jak hrozných podmínkách tam lidé byli nuceni pracovat. Nakonec prohlídky jsme si ještě prohlídli stojan s cheddary, které v jeskyních 3 měsíce zrají a následně si ho koupili v obchůdku nahoře (5 liber) - mňamka!
 |
| Snowdon express |
Další a vlastně poslední zastávkou byl Snowdon (nejvyšší hora Walesu). Stalo se to, čeho jsem se nejvíc obávala a to, že parkoviště bylo beznadějně plné. Týpci nám řekli, ať jedeme dál, že jsou tam další parkoviště. Ano to sice byly, ale asi až po 8 km první a nevedly od nich žádné cesty na Snowdon. Tak jsme se vrátili na původní parkoviště a Honza se šel zeptat, jestli by nás nenechali někde na boku jen počkat než někdo odjede. Byli ale dost nekompromisní a už to vypadalo, že budem mít smůlu. V tom ale zrovna někdo odjížděl a oni na nás mávli, ať jedem na jeho místo. Hallelujah! Síla mysli dělá divy... Zaplatili jsme parkovné 10 liber na celý den a ve 13:30 vyrazili trasou zvanou Mine Track nahoru. Cesta byla hezky upravená a pohodová. První 3 km se šlo téměř po rovině, pak cca 1,5 km mírného stoupání a pak 2 km opravdu ostrého stoupání až na vrchol. Cesta trvala 2,5 hodiny. Po cestě bylo hezky a my se těšili nahoru na super fotky. To se ale nestalo, jelikož nahoře to byl samý mrak a to jsem se těšila na 400 km okruh, který je za hezkého počasí vidět, jak uvidím až do Irska a Skotska a prd :) Snowdon je jedna z mála hor, kde mají nahoře nějaké občerstvení. V tomhle případě dost pěkné posezení s jídlem a pitím a obchod se suvenýry.
 |
| Na vrcholu Snowdonu |
Poseděli jsme na horké čokoládě a dortíku (ceny normální, žádná vysokohorská přirážka) a pak šli do suvenýrů nakoupit něco s logem Three Peaks Challenge, jelikož pro mě a Honzu to byla 3. hora z této výzvy. Abyste rozuměli, Three Peaks Challenge je výzva, kdy máte během 24 hodin (přejezdy se nepočítají) vystoupat na nejvyšší horu Anglie - Scafell Pike, Walesu - Snowdon a Skotska - Ben Nevis. My to sice nedali ve 24 hodinách, ale v průběhu asi 3 měsíců, ale zkrátka jsem měli radost, že jsme je vylezli všechny a já si to triko prostě koupila! :D Jelikož se na Snowdon dá vyjet i vláčkem, ano opravdu až na vrchol, tak bylo na vrcholu celkem dost lidí a dost Japonců. Zpátky jsme se vydali druhou stranou po trase Pyg Track. Sestup trval cca 2 hodiny a pak už jsme jen nasedli do auta a frčeli domů, kde jsme byli opět asi až před druhou ranní.
Příště Vás čeká velice podobné, i když širší téma a to náš 10denní roadtrip Skotskem...
Žádné komentáře:
Okomentovat