Nejprve bych se asi měla omluvit, že jsem na blog teď nějakou dobu (přes měsíc) kašlala... Březen byl opravdu hektický a nebylo toho zrovna málo... Měla jsem nějakou pošpiněnou karmu (i dost lidí v mém okolí) a nic se nedařilo jak mělo. Ale teď zpátky na začátek! Když jsem Vám psala naposledy, byla jsem čerstvě po školení do mé nové práce.
 |
| V pracovním :) |
To bychom měli krátké shrnutí, jak to aktuálně vypadá s mou prací. A teď k tomu zbytku... Téměř před měsícem, tedy 9.3. jsem letěla do ČR. Původní plán byl na 4 dny do 13.3. (na 13. jsem měla letenku zpět, ale stála jen 350 Kč, takže to, že jsem ji nechala propadnout ani tak moc nebolelo). Plán byl pořídit autíčko (nejlépe Škoda Fabia 1.4 MPi) a pak sehnat dobrou duši, která mi auto do UK převeze. Dobrá duše ve formě Ivánka se nabídla na čtvrtek 17.3. a já nadšeně souhlasila a vymyslela, že nakonec v ČR zůstanu do onoho čtvrtka, letenku nechám propadnout a pojedu autem s Ivánkem. Aspoň bude na všechno dost času. Což se nakonec ukázalo jako velice dobrý nápad. Protože má naivní představa, že za dva dny stihnu koupit auto a vyřídit vše kolem se ukázala jako vážně naivní!
 |
| Beruška v celé své kráse! |
A tak 9.3. v půlnoci začal můj velký kolotoč. Roman mě vyzvedl na letišti a odvezl domů (já toho kluka nemít...). Šla jsem spát a ve čtvrtek začalo první objíždění autobazarů v Roudnici a v Ústí. Nic nás nezaujalo, tak jsme jeli domů s tím, že v pátek dáme Prahu. Přijela jsem domů, měla sotva 20 minut na zabalení věcí a už jsem pelášila na bus do Prahy a jela za kamarádem, kde jsme si užili perfektní saunu (přesně to jsem potřebovala...bodla by i teď...vlastně by bodla kdykoliv <3 . Druhý den dopoledne jsme měli se strejdou sraz na Čerňáku a objížděli Prahu a sháněli můj nový vůz. Projeli jsme si dvě Fabie, které nám přišly nejlepší a nakonec koupili v Auto Esa mojí novou červenou Berušku! (Jo, chvíli jsem vážně uvažovala, že bych si na ni nechala nastříkat černý puntíky :D Však víte, jak jsem úchylná na puntíky....Může to být sebevětší hnus, ale dejte na to puntíky a Tereza si to sto pro koupí...)
 |
| S bráškou na plese |
Jeli jsme zpátky do Štětí, já opět naházela věci do tašky a běžela na autobus zpět do Prahy (ano asi 30 minut předtím jsem z ní přijela). Byla jsem totiž domluvená s Tomem (bývalým přítelem, že půjdem někam posedět, pokecáme, přespím u něj a ráno mě vyzvedne strejda mým novým fárem a odstěhuju si moje poslední krámy z bytu). Takže jsem se v sobotu i s krámama přesunula novým autem zpět do Štětí (přesněji strejda mě přesunul, protože já přece minimálně 5 let neřídila). Zase jsem rychle sbalila věci na večerní ples a mazala na autobus (tentokrát do Roudnice) za mojí milou Kačenkou. U ní jsme dali rychlej pokec, já se u toho namalovala a oblékla a za necelý dvě hoďky už jsem měla sraz s Romanem a čekali jsme na naše a bráchu, aby nás vyzvedli a jeli jsme do Ústí na bráchův maturák. Večer se víc než vydařil a dál bych ho asi nekomentovala :D
Vzhledem k tomu, že jsem naposled pila alkohol na začátku ledna a od té doby ani kapku, tak mi po 6 skleničkách vína bylo celou neděli tak zle, že můj největší výkon byl přemístění se z postele do vany... A to vážně nepřeháním... První jídlo za celý den jsem zvládla sníst až v devět hodin večer a to jen suchou housku. Tím pádem jsem musela zrušit všechny plány na neděli.
V pondělí už jsem zase byla ready vrátit se zpět do mého kolotoče. Takže jsem se ráno sebrala, jela autobusem do Prahy na Ládví, odtamtud metrem na Černý most do Auto Esa a požádala o techničák, který jsem tam měla mít nachystaný... Samozřejmě neměla...Protože kdybych měla, tak to bych nebyla já. Po krátkém zjištění, že dámy v kanceláři přehlédly poznámku, že to nemají posílat poštou, ale přijdu si osobně to nakonec dopadlo tak, že jsem si pro to musela dojít pár metrů do protější budovy s tím, že mi stylem "Hihi, máte štěstí, že jste přišla teď, za chvíli jsem se chystala na poštu" byl předán techničák od mého vozítka. Tak jsem zase sedla na metro a jela zpět na Ládví a odtamtud autobusem zpět do Štětí. Tam mě za hodinku vyzvedl strejda se sbalenými věcmi a jeli jsme na Mělník na evidenčku. Naivně jsme si mysleli, že evidenčka nebude trvat déle než pár minut. Omyl! Čekali jsme tam bezmála dvě hodiny. Evidenčka ale úspěšně za námi. Strejda mě na Mělníku hodil na autobus a já zas jela, no kam jinam než do Prahy (ano taky mám pocit, že jsem si měla pořídit nějakou týdenní lítačku - potřetí za den už je i na mě dost) za kamarádem. V Praze jsem přespala a ráno mě čekal poslední krok k tomu, aby auto bylo zcela mé. Jela jsem tedy do Vysočan na Registr vozidel a nechala na sebe přepsat auto. Když jsem tam dorazila, čekalo mě "příjemné" zjištění, že je přede mnou pouhých 50 lidí - přesně! Trošku jsem si tam připadala jako úplně blbá blondýna, protože jsem vůbec nevěděla, co mám dělat a tak :D No naštěstí tam bylo spoustu ochotných mužů, kteří mi to pomalu celé nadiktovali a ještě mi půjčili tužku! Po téměř dvou hodinách jsem přišla na řadu, spokojeně si vše odbyla a oficiálně se stala majitelkou a provozovatelkou mé červené Berušky!
Teď jsem mohla začít konečně balit a plánovat čtvrteční odjezd. Co se ale nestalo. Ivánek mi z odvozu, ač nerad, couvl a já opět nevěřila svým očím, že se mi zase "daří". Naštěstí už týden předtím když se nabídl Ivánek, se vzápětí nabídl i Roman, že kdyby cokoliv, odveze mě on. Samozřejmě jsem po téhle obrovské (doslova :D ) pomocné ruce sáhla s obrovskou úlevou. Ale jelikož ten týden měl Roman v práci noční (plus pak i pondělí), mohli jsme odjezd naplánovat až na úterní odpoledne, tedy 22.3. Z mého čtyřdenního výletu do ČR se tedy rázem stal pobyt téměř čtrnáctidenní :)
 |
| Dárek na cestu :) |
Alespoň jsem ho ale využila k balení a trénovaní řízení v mém novém autě. Protože tahle kapitola byla a pořád je dosti vtipnou... Teda pro mě ani tak ne, já bych ji nazvala spíš kapitola "STRES". Pokaždý, když si do toho auta sedám, jsem tak nervózní, že to ani možný není. Dokonce víc (mnohem víc) než na magisterských státnicích. Než jsem začala řídit, tak jsem si myslela, že mé tělo stres už dávno nezná :D A tak jsem pomalu začala. Nejprve se strejdou kolem garáží. Rozjíždění... což se první den zdálo jako něco, co nikdy nepřekonám. Pořád mi to totiž chcípalo a já už byla zoufalá. Nakonec jsem si to ale "ošahala" a už to bylo dobrý. Postupně jsme trénovali všechno od rozjíždění, řazení, couvání, křižovatky, tankování až po rozjíždění se do kopce, u čehož jsme tak nějak skončili, jelikož už nastal den odjezdu do Anglie. Takže auto napakováno a poprvé jsem měla odjet od baráku (sama v autě) s tím, že zrovna nezvládám rozjezdy do kopce a dojet pár km (cca 3?) pro Romana na nádraží, kde převzal otěže mého kočáru on. Pro Romana jsem úspěšně dojela bez jediné újmy na zdraví ani laku (jak na mém tak cizím autě). Vystřídali jsme se a vyrazili směr Velká Británie.
 |
| Noční procházka Gentem |
Zrovna ten den, kdy jsme vyjížděli, byly v Bruselu teroristické útoky a samozřejmě všude hromada paniky, že budou uzavřené hranice a jelikož jsme chtěli jet přes obchvat Bruselu, tak že nás tam nepustí atd. Cesta ubíhala skvěle! Náramně jsem se bavila. Podobný hudební vkus způsobil, že jsme se ani nehádali, čí písničky budou hrát a notovali si :) Jediný, kdo v našem autě upadal chvílema do občasného mikrospánku, byla navigace. Ale vždy jsme ji dali rychlou pomoc a ona se brzy zase vzpamatovala :) Projeli jsme Německo a už jsme byli v Belgii. Přes Brusel jsme profrčeli jedna báseň, žádný náznak toho, že by se tam něco dělo a už vůbec ne zrovna dnes. Jelikož jsem před Romanem vyslovila někdy předtím přání, že bych se někdy ráda podívala do Gentu, protože to má být údajně nejhezčí město v Belgii a já už byla ve všech větších městech kromě něj, tak Roman si to vzal v srdci a trval na tom, že si tam uděláme delší pauzu a projdeme si město. Byli jsme tam půl hodiny po půlnoci a dali jsme si okružní dvouhodinovou procházku po Gentu (ach ta romantika). Nebýt to Roman, tak se asi neudržím :D Po procházce jsem musela usoudit, že Bruggy mě sice uchvátily, ale Gent je ještě o level výš a rozhodně se tam ještě někdy vrátím přes den.
 |
| Dover (UK) |
Po Belgii už nás čekal jen kousíček Francie do Calais. Tam jsme čekali ještě 3 hodiny na trajekt, jelikož po cestě nebyl žádný zádrhel a my měli raději rezervu. Hezky jsme se nalodili. Na trajektu si dali snídani ve formě kávičky ze Starbucksu a sandwiche a za chvíli už jsme viděli bílé útesy Doveru a bylo načase pokračovat. Tentokrát vlevo! Jelikož je Roman kluk šikovná, tak se s levou stranou sžil za chviličku a my si to pelášili posledních 250 km směr můj anglický domov!
Cesta cca 1400 km nám trvala 19 hodin včetně dvouhodinové procházky po Gentu, 3 hodin čekání na trajekt a hodiny a půl (s časovým posunem jen půl) na trajektu. Když jsme dorazili do cíle, Roman padnul do bezvědomí téměř okamžitě, já později na chvíli taky a za cca 4 hodinky jsme se chystali a jeli s Honzíkem odvést Romana na letiště, aby mohl letět zpět do své domoviny.
Co se týká mě a řízení v UK vlevo, tak se snažím. Nejprve jsem trénovala max 30 km cestama do obchodu a zpět, ale dneska se přede mě postavila nová výzva. A to cesta do kanceláře mojí agentury kousek za Cambridge. Cesta tam a zpět má celkově okolo 160 km a dnes jsem ji absolvovala ve zdraví společně s naším novým dočasným spolubydlícím...Taky Honzou...Protože už asi skončila éra, kdy potkávám samé Tomáše. Teď pro změnu potkávám samé Honzy a ještě musí být všichni býci narození v květnu :D Takže mám doma teď hned dva! Nějaký další Honza na pořadníku?
Kdyby jste mi před 2 týdny, kdy jsme odjížděli z ČR a já se neuměla ani rozjet do kopce řekli, že za 2 týdny budu řídit 160 km po dálnicích, rychlostních silnicích, přes vesničky a předměstí Cambridge, zaklepala bych si na čelo a řekla Vám, že jste blázni. Ale je to za mnou a já si zase připadám o trošku silnější! Překonávejte sami sebe...neustále!
Žádné komentáře:
Okomentovat