Vztahy...

My ženy jsme vážně zvláštní stvoření... Vždycky chceme to, co nemáme, a když to pak máme, chceme to, co jsme měly předtím nebo to, co mít nemůžeme... 

Je to zvláštní paradox. Většina žen si vedle sebe představuje velkého, urostlého muže, který ji ochrání, schová ve svém náručí. Super milence, trochu frajírka, který je vždy nad věcí, nic pro něj není problém, je pracovitý, zajistí nás i rodinu a tak. Jenže problém nastává ve chvíli, kdy takového chlapa máme. Chodíme pak za kamarádkami a stěžujeme si: "Ale když on pořád jenom pracuje" - ale nechtěly jsme snad pracovitého muže, který zajistí rodinu a bude vydělávat dost peněz? Ano, každý není workoholik. Tak dejme tomu, že zrovna ten Váš není. My ale stejně chodíme za kamarádkami a stěžujeme si: "Víš, když já bych tak chtěla, aby mi občas přinesl třeba kytku." nebo "Včera jsme zrovna byli v divadle a on na mě kouká, ani do kabátu mi nepomůže." Protože my kromě toho, že chceme toho super frajera, kterého nám bude každá baba v okolí závidět, kromě toho chceme i romantika tělem i duší. A teď si sáhněte do svědomí vy ženy, které to čtete. Která z Vás neslintá, když slyší kamarádku, jak vypráví o tom, jak jí včera Luděk přinesl kytici růží, jak jí občas po bytě nechává překvapení, která ji zcela odzbrojí (v pozitivním slova smyslu, protože teď jsem nepořádek zrovna nemyslela) nebo jak vymyslel dokonalý romantický víkend v Paříži. Já teda jo!

To je totiž náš problém. My kromě muže typu A, kterého nazveme příznačně - frajer, chceme i muže typu B, toho můžeme nazvat jednoduše romantik. Romantik je ten náš typický gentleman, princ na bílém koni, který nás zve na romantické večeře při svíčkách, kouká s námi na romantické filmy, celkem pravidelně nám nosí květiny, zkrátka takový ten sen. 

Jenže víte dámy, co Vás zklame? Že se muž typu B málokdy vyskytuje v těle muže A. Neříkám, že je to nemožné. Pár výjimek jistě existuje. Ale ty jsou většinou již zadaní, protože když už nějaká takového najde, byla by vážně blbá, kdyby se ho vzdala, že? Paradoxně (a vážně netuším, čím to je) právě muži, kteří jsou romantici nejsou moc vysocí, a když už jsou vysocí, nejsou moc urostlí. Zvláštní. Možná na to existuje v Americe nějaká studie, ale je to tak. 

Proto musíme zapřemýšlet. Co vlastně chceme? A čeho jsme schopné se ve vztahu vzdát? 

Jak by bylo na světě krásně, kdyby si každá žena uvědomila, co je pro ni ve vztahu prioritou. Pak by možná každá druhá neměla potřebu kňučet, co to má doma za ňoumu a jak "Byl jiný, když jsme si spolu začali". Nebyl. Byl stejný. Jen člověk přes ty růžové brýle vidí trochu jinak, zamlženěji, rozostřeně... Krom toho, každý se na začátku snaží trochu předvést, i chlap... Dělá věci, které dělat přestane přesně ve chvíli, kdy zjistí, že má ženu jistou. Teď tedy mluvíme spíš o typu A, protože právě ten se ze začátku snaží nejvíc, aby udělal dojem a nebyl jen "pěknou schránkou". Zblbne nás tak rychle, že vlastně ani nevíme, jak se to stalo. A najednou s ním máte společný byt, on sedí na gauči, čumí na telku a vy mu vaříte večeři u sporáku. Rodinná "idylka" (ne pardon většina dnešních manželství)... 

Naopak typ B je celkem nedoceněný, jelikož sbalit ženskou nemá až tak jednoduché. Sice dělá všechny ty romantické věci tak nějak přirozeně, ale buď je toho na prvním rande na ženskou moc a zdrhne se slovy "ty jsi na mě moc hodný" nebo si s ním začne a nakonec mu ublíží. Buď ho využívá a pak ho odhodí jako použitou ponožku nebo ho začne být nevěrná s mužem typu A. Protože když se zamyslím nad tím, kterým mužům v mém okolí je nejvíc ubližováno právě ženami, jsou to ti nejhodnější a ti, kteří to s námi myslí od začátku nejlíp. 

A ne, teď nebudu tvrdit, že já jsem jiná a bla bla bla. O tom tenhle článek být neměl. Měl být jen krátkým zamyšlením nad tím, jak to cítím a jak smutné mi to připadá. Protože jestli něco ve vztazích chybí, tak je to komunikace. A to ve všech. Ať jste s mužem typu A, B, C nebo D... Prostě téměř každý vztah, který zkrachuje, zkrachuje právě kvůli nedostatečné komunikaci. Protože čím se my lidé odlišujeme od zvířat? Ano, je to řeč. Ta nám byla dána navíc a my si jí vůbec nevážíme. Jak těžké je, říct partnerovi, co od vztahu očekáváme hned od začátku? Že tu romantiku prostě občas potřebujeme? Aby to věděl a mohl racionálně usoudit "Ano, to jí jsem/nejsem schopný dát". 

Dvě základní hodnoty stačí v každém vztahu. Jedna z nich je komunikace a druhá je upřímnost. Jak říká jeden můj moudrý přítel "Dnes už vím, že bych mohl mít vztah téměř s každou svou bývalou přítelkyní". A ta věta je tak neskutečně pravdivá. Vztahy se zdají být tak složité a přitom jsou tak jednoduché. Jediné, co stačí je, najít partnera, který má ústa a nebojí se je používat a bude k Vám otevřený úplně ve všem. Protože to jsou ty dva základní pilíře: KOMUNIKACE a UPŘÍMNOST. Samozřejmě, někdy se objeví překážky, které překonat nelze ani jednou z těchto "věcí", zas taková idealistka nejsem. Ale na zbylých 99% případů Vám stačí tyhle dvě věci. Každý z nás má mozek a každý z nás ho může používat. Jsme lidé. Víme, že každá naše akce vyvolá reakci a umíme si z našich činů vyvodit důsledky. 

Proto při vybírání partnera méně zapojme srdce a více zapojme mozek... Budeme po zásluze odměněni :) A vy, kteří jste měli to štěstí a svého vysněného partnera jste našli, važte si ho a nejen ve svých hlavách, ale i ústy. Říkejte mu, jak ho máte rádi a co pro Vás znamená, protože co vy si můžete myslet, on nemusí vědět :)