The plans are changing...

Jak už to se mnou tak bývá... Plány se změnily...Původní plán vypadal asi tak: Anglie, zažádat o vízum na Nový Zéland, najít si práci, do července makat, v srpnu si udělat malý výlet do ČR plus třeba nějaký stop nebo tak něco po Evropě na pár dní, od 20. srpna na farmu do Anglie, do konce října sbírat švestičky a jablíčka (musíme si to dělat hezký) a v listopadu frr na Zéland...Ale... 

Přestavba domu...

Nejdřív asi začnu tím, jak jsme se vůbec k celé přestavbě domečku dostali. Asi už jsem v nějakém článku psala, že s Honzou (co s ním bydlím) jsme se poznali na podzim v Anglii na farmě, takže se známe asi 5 měsíců :) Ve zkratce: mě lákalo zahraničí, Honza mi řekl, že v Anglii plánuje  2 - 3 roky zůstat, má tam práci, a že pokud chci, můžu za ním přijet a bydlet s ním v domečku na farmě. Honzu jsem měla ráda snad od první minuty, co jsem ho poznala, takže mi to přišlo jako super nápad a hlavně nová výzva! A ty já přece ráda :) 

Vztahy...

My ženy jsme vážně zvláštní stvoření... Vždycky chceme to, co nemáme, a když to pak máme, chceme to, co jsme měly předtím nebo to, co mít nemůžeme... 

Je to zvláštní paradox. Většina žen si vedle sebe představuje velkého, urostlého muže, který ji ochrání, schová ve svém náručí. Super milence, trochu frajírka, který je vždy nad věcí, nic pro něj není problém, je pracovitý, zajistí nás i rodinu a tak. Jenže problém nastává ve chvíli, kdy takového chlapa máme. Chodíme pak za kamarádkami a stěžujeme si: "Ale když on pořád jenom pracuje" - ale nechtěly jsme snad pracovitého muže, který zajistí rodinu a bude vydělávat dost peněz? Ano, každý není workoholik. Tak dejme tomu, že zrovna ten Váš není. My ale stejně chodíme za kamarádkami a stěžujeme si: "Víš, když já bych tak chtěla, aby mi občas přinesl třeba kytku." nebo "Včera jsme zrovna byli v divadle a on na mě kouká, ani do kabátu mi nepomůže." Protože my kromě toho, že chceme toho super frajera, kterého nám bude každá baba v okolí závidět, kromě toho chceme i romantika tělem i duší. A teď si sáhněte do svědomí vy ženy, které to čtete. Která z Vás neslintá, když slyší kamarádku, jak vypráví o tom, jak jí včera Luděk přinesl kytici růží, jak jí občas po bytě nechává překvapení, která ji zcela odzbrojí (v pozitivním slova smyslu, protože teď jsem nepořádek zrovna nemyslela) nebo jak vymyslel dokonalý romantický víkend v Paříži. Já teda jo!

Ten, jehož jméno se neříká...

Dneska to nebude vtipné...Ani nijak zábavné...Takže vy, co můj blog čtete proto, aby jste se pobavili, přestaňte rovnou, ať se zbytečně netrápíte... Myslím to vážně! Nerada bych Vás zklamala :)

Chtěla jsem psát, ale měla jsem v sobě nějakej divnej blok posledních pár dní (a ještě ke všemu to moje dnešní dlouhý vedení...) a zkrátka jsem nějak nemohla...A tak...

Láska k cestování...

Asi se budete trochu divit, když řeknu, že cestování jsem nemilovala vždycky... Obecně ve mně nikdy, když jsem byla menší nevzplanula žádná vášeň k cestování. I když v roce 2005, když jsem absolvovala svůj úplně první let do Istanbulu (letěla jsem na 10 dní za tátou, který v Turecku pracoval) mě to tak nějak chytlo. Bylo to úplně něco jinýho než rodinné dovolené do té doby a to možná byla ta úúúplně první jiskřička v mém srdci :) 

Jak to všechno začalo?

Původně jsem si pohrávala s myšlenkou založit si blog už párkrát v životě. Nikdy jsem to ale nezrealizovala, jelikož jsem si vždycky našla nějakou výmluvu, proč to neudělám. Pár týdnů zpátky jsem si s tou myšlenkou začala znovu. A důvod? Na jednu stranu jsem si vždycky připadala jako úplně obyčejná holka (a vlastně si tak připadám i teď), jen jsem v posledních, dejme tomu, dvou letech začala trochu víc cestovat (čti "vše co vydělám většinou utratím za cestování") a neskutečně mě to baví a naplňuje. I když moje cesty nejsou nějak extra, žádná super exotika nebo tak (někde se ale přece začít musí ne? :) ), čímdál častěji od svých přátel slýchám větu "ty jsi blázen" a podobné mému egu lichotící věty :) Jedna má část hrozně chtěla začít psát, protože přece všichni fajn lidi a cestovatelé (Pája, Míša, Jirka...) mají blog a na druhou stranu, je tu má druhá část. Která nesnáší všechno, co se tváří jako mainstream a ráda dělá věci po svém a jinak. Kroutí očima, když první část dělá trapná selfíčka na super místech a tak podobně... Nakonec jsem se ale rozhodla, že má druhá část se může jít bodnout, protože já prostě ráda píšu a chci to zkusit :) Do teď byly mé myšlenky publikovány jen v mých denících (ty, kteří měli to štěstí ... nebo smůlu?!... do něj nahlédnout vědí, že to není nic pro slabé povahy...).