My ženy jsme vážně zvláštní stvoření... Vždycky chceme to, co nemáme, a když to pak máme, chceme to, co jsme měly předtím nebo to, co mít nemůžeme...
Je to zvláštní paradox. Většina žen si vedle sebe představuje velkého, urostlého muže, který ji ochrání, schová ve svém náručí. Super milence, trochu frajírka, který je vždy nad věcí, nic pro něj není problém, je pracovitý, zajistí nás i rodinu a tak. Jenže problém nastává ve chvíli, kdy takového chlapa máme. Chodíme pak za kamarádkami a stěžujeme si: "Ale když on pořád jenom pracuje" - ale nechtěly jsme snad pracovitého muže, který zajistí rodinu a bude vydělávat dost peněz? Ano, každý není workoholik. Tak dejme tomu, že zrovna ten Váš není. My ale stejně chodíme za kamarádkami a stěžujeme si: "Víš, když já bych tak chtěla, aby mi občas přinesl třeba kytku." nebo "Včera jsme zrovna byli v divadle a on na mě kouká, ani do kabátu mi nepomůže." Protože my kromě toho, že chceme toho super frajera, kterého nám bude každá baba v okolí závidět, kromě toho chceme i romantika tělem i duší. A teď si sáhněte do svědomí vy ženy, které to čtete. Která z Vás neslintá, když slyší kamarádku, jak vypráví o tom, jak jí včera Luděk přinesl kytici růží, jak jí občas po bytě nechává překvapení, která ji zcela odzbrojí (v pozitivním slova smyslu, protože teď jsem nepořádek zrovna nemyslela) nebo jak vymyslel dokonalý romantický víkend v Paříži. Já teda jo!